Jak se stát „rasistou“… (podruhé)
Proč nám víc než kriminálníci, feťáci a agresivní fotbaloví fanoušci vadí tzv. nepřizpůsobiví spoluobčané. A proč si klademe rovnítko mezi oněmi nepřizpůsobivými a Romy, resp. Cikány? Pokusím se na tyto marginální otázky nalézt odpovědi, ale nejprve bude asi potřeba se dohodnout, zda se bavíme o Romech nebo o Cikánech, aby bylo jasné o kom se vůbec bavíme. Otázkou samozřejmě může být i to, zda s velkým či malým písmenem na začátku. Nejsem ani historik, ani etnograf, ani lingvista, takže moje úvahy se mohou ubírat naprosto chybnou cestou. I to je možné. Přesto se o to pokusím.
Cikáni (od 70. let minulého století najednou Romové) si nesou cejch nepřizpůsobivosti a problémovosti vzhledem k okolní většinové společnosti již celkem sedm století, tedy od doby, kdy se poprvé v masovějším měřítku objevili v Evropě. Mistr Jan Hus o nich v roce 1409 napsal: „Cikáni jsou plémě nečisté, mravů hanebných, práce se štítící, druh druha okrádající a Boha neuznávající.“ Určitě nikdo z nás nepovažuje Jana Husa za rasistu, ale naopak za velkého humanistu. Další z velikánů našich dějin Karel IV. Cikány hodnotil jako naprosto nepřizpůsobivé a nebránil jejich pronásledování a perzekuci. Máme se za tohoto velikého českého krále a císaře římského stydět? A takto bychom mohli pokračovat a uvádět celou řadu dalších příkladů. Tolik ta vzdálenější historie.
Druhá světová válka a běsnění nacistů znamenala pro toto etnikum jednu z dalších citelných ran. Spousty jich, obdobně jako příslušníků některých jiných etnik a národů, skončilo v koncentračních táborech. Postihlo to i Cikány v naší zemi. Po válce jich zde zůstalo několik málo tisíc, brzy se ale rozrostli o početné skupiny přicházející k nám především z Balkánu a to hlavně z Rumunska, kde je doposud uváděn největší počet příslušníků tohoto etnika (Rumunsko 500 tisíc až 1,9 milionu – dle různých zdrojů, Bulharsko 750 tisíc, Makedonie 185 tisíc). Střední Evropa je pak druhou enklávou s jejich vyšší koncentrací (Maďarsko 600 tisíc, Slovensko 500 tisíc, Česká republika 300 tisíc – někdy uváděno též 350 tisíc). Vyšší počty jsou jich v Evropě ještě ve Španělsku (700 tisíc), Francii (310 tisíc), Německu (120 tisíc) a ve Velké Británii (100 tisíc). Ve všech ostatních evropských zemích jsou jich oficiálními zdroji uváděny pouze desítky tisíc. V každém případě je ale část tohoto etnika v neustálém pohybu – většinou za „lepšími“ podmínkami, což znesnadňuje přesnější určení jejich konkrétního počtu v daném regionu. Někteří z nich takto migrují sami, jiní podlehnou svodům „podnikatelů“, kteří se o jejich převozy rádi postarají (samozřejmě, že ne nezištně).
Jejich příchod po druhé světové válce k nám byl v řadě případů i důsledkem cíleného dosídlování našeho pohraničí po odsunu Němců. Podle jedné statistiky je jich tedy v současnosti v ČR cca 300 tisíc. Druhá pak říká, že k příslušnosti k etniku Rom se u nás hlásí oficiálně okolo 15-ti tisíc osob. Dosti významný rozpor. Pakliže bychom tedy připustili existenci etnika (či dokonce národnosti) Rom, zbývajících 285.000 by tedy měli být Cikáni. A jelikož je jich podstatně víc – je to 95 % proti 5 %, dovolte mi, abych je hodil do „jednoho pytle“ a přiklonil se spíše k tradičnímu historickému označení tohoto etnika, které přináleží onomu většinovému táboru – takže Cikáni. O tom, že v tom máme tak trochu zmatek, svědčí mj. i název jednoho z významných dramaticko-hudebních děl „Cikáni jdou do nebe“, nebo slova v jedné z písní Vlado Müllera „…ať jsi Cikán nebo Rom…“. Dovolím si ale pokročit ještě o kousek dál a přejít postupně od výrazu Cikán (s velkým „C“) k výrazu cikán (s malým “c“).
Ve svém úvodním textu tohoto „rasistického triptychu“ jsem zmínil některé nejzávažnější sociálně-patologické projevy současné společnosti. Šlo o kriminalitu, závislost na drogách a jejich šíření, agresivní chování některých fotbalových fanoušků a sociální nepřizpůsobivost určitých skupin obyvatelstva. Jistě k tomu můžeme přiřadit i gamblerství. Nikde jsem v tom prvním úvodním textu slova jako Rom, Cikán, nebo cikán zatím nepoužil. Takže se s tím pokusím vyrovnat nyní.
Výše zmíněným sociálně-patologickým projevům může propadnout jakýkoli člen naší či jiné společnosti. Bez ohledu na národnost, barvu pleti, či příslušnost k jakékoli etnické, sociální, kulturní, ekonomické či jiné skupině. Převážná část naší společnosti vnímá, že největší počet sociálně nepřizpůsobivých občanů se rekrutuje právě z řad Cikánů. A to jak v relativních číslech (tj. procentuálním podílu na celkovém počtu příslušníků tohoto etnika), tak i v číslech absolutních (tj. v celkovém podílu na veškerém počtu občanů ČR). A jelikož jsou to právě oni, kdo se fakticky i v očích veřejnosti výrazným dílem podílejí též na kriminalitě, problémech s drogami a gamblerství (tedy na všech ostatních sociálně-patologických jevech snad jen s výjimkou agresivity při fotbalových zápasech a díky péči naší společnosti též i bezdomovectví), je naprosto logické, že společnost právě k těmto osobám pociťuje oprávněně největší zášť a dává to někdy i najevo. A je pochopitelné, že tento antagonismus vztahujeme k celému etniku, vyjma těch, kterým se daří vymanit se z původního zcela nepodnětného a zhoubného prostředí a distancují se od něj.
Tuzemský Cikán, který chodí do práce, nebo se aktivně snaží práci získat a doplňuje si svoji kvalifikaci, naučí své děti mluvit česky a vštípí jim základní hygienické, morální a sociální návyky a posílá je do školy, je pro mne Čech nebo Moravák (abych vzdal úctu i potomkům Velkomoravské říše) jako každý jiný okolo a nemám důvod jej paušálně za cokoli odsuzovat a kritizovat. Vážím si ho jako kohokoli jiného, včetně většiny Vietnamců, Ukrajinců či jiných národností u nás. Pakliže se ale jedná o Cikána, který nepracuje a zvykl si žít jen ze sociálních dávek (případně z jiných nelegálních zdrojů), nevede své děti k osvojení si elementárních návyků potřebných k soužití s ostatními, nenaučí je česky a není schopen či ochoten zajistit jejich každodenní přítomnost ve vzdělávacím procesu, je pro mne cikán. Není to označení nějakého etnika, je to označení jedince s určitým specifickým sociálně-patologickým chováním (jako třeba kriminálník, feťák, gambler, bezdomovec apod.). A když k tomu připojíme agresivitu, krádeže, ničení cizího majetku, chování narušující soužití s okolím apod., nedivme se postojům, které k této skupině obyvatel dává řada našich spoluobčanů čím dál hlasitěji najevo. Bohužel tak ale vzniká i podhoubí pro extremistické nálady a činy, leckdy též spojené s projevy agrese (verbální, fyzické). To je velmi špatné, ale dokud neodstraníme příčinu, je tlumení jejích důsledků neefektivní a prakticky nekonečné a marné.
Někteří tzv. lidskoprávní aktivisté poukazují na to, že toto cikánské etnikum „zkazilo“ 40 let komunistické totality. Že zabránění jejich kočování, hraní na housličky, malování džbánků, drátování hrnců, kradení slepic a všemu ostatnímu, co bylo pro ně tak typické, je právě tím důvodem jejich současného marasmu. Možná na tom něco je. Nehájím poúnorový až předlistopadový totalitní režim, ale na druhou stranu právě on vyžadoval, aby každý někde a nějak pracoval a taktéž měl svůj trvalý pobyt, který nešlo jen tak jednoduše měnit. Základním rysem společenských a politických změn po roce 1989 bylo pak umocnění principu osobní odpovědnosti za svůj život a život svých dětí. To bohužel značná část tohoto etnika nepochopila a nevyužila. Z Cikánů a Romů se tak stali a stávají cikáni (alespoň podle této mé definice). Hlasem nevyjádříte, zda nějaké písmeno je velké či malé a může tak dojít k nepřesné interpretaci. Psané slovo to ale napraví a je snad zcela jasné, o čem hovořím.
V každém případě tu ale teď máme situaci, kdy jsme si vypiplali a rozmazlili celou jednu generaci těchto sociálně problémových spoluobčanů (a bohužel i někdy značně agresivních), kteří své existenční a další otázky neřeší jako ostatní příslušníci majoritní společnosti respektováním zákonů, vzděláváním a prací, ale parazitováním na našem benevolentním systému a narušováním občanského soužití. Tato situace se stává stále více neudržitelnou, je ji nutno řešit, ne však na úkor oné vzdělávající se, pracující či o práci usilující většiny společnosti, respektující náš právní pořádek. A složky státu, namísto toho, aby začaly dělat pořádek mezi nimi, chrání je před projevy nevůle nás ostatních (bohužel také někdy před zcela zbytečně agresivními). Takže je budeme nejen živit, ale i chránit? Trochu mi to připomíná ono populární logo naší policie „pomáhat a chránit“, takže to je možná i jeden z důvodů toho, na čí stranu se tato složka státu placená z daní pracujících občanů někdy staví.
To si opravdu koledujeme o výbuch občanské neposlušnosti a revolty? To pak nasadíme armádu, protože to policie v ulicích a na náměstích přestane zvládat? Ve třetím (a posledním) zastavení se pokusím ukázat na některé případy, které mohou být rozbuškami onoho čím dál hlasitějšího protestu občanské společnosti proti cikánům. Vměšování se kohokoli zvenku do tohoto vnitřního problému naší společnosti je jenom přiléváním oleje do ohně. A další ústupky jsou jenom pozvánkou pro další podobné z jiných koutů Evropy.
Miroslav Krejča, červenec 2013
