Kuneš. To je příjmení, které ke čkyňskému fotbalu patří již desítky let. Josef Kuneš starší a oba jeho synové – Pepa (P) a Michal (M) – již čtyřicátníci – strávili s fotbalem celý život a pomáhají Čkyni i ve svém „pokročilém“ sportovním věku. V rozhovoru pro ckyne.eu oba rádi zavzpomínali na zajímavé momenty své bohaté kariéry.
Chlapci, oběma už je vám okolo čtyřiceti, jak se po těžkém zápase cítíte?
M: Letos 12. 5. mi bylo 40 let. Stále se cítím dobře,ale každý rok je opravdu znát. Hraji ještě s klukama fotbal za 35+ každý týden, k tomu nějaký trénink s A družstvem a o víkendu zápas krajského přeboru. Je toho dost, ale rekreačně ještě hrát chci.
P: Nedávno jsem oslavil 42 narozeniny. Mohlo by to být lepší, ale to už asi nebude. Za ty léta na hřišti už jsem si ale zvykl. Fotbal mě stále baví, rád se pohybuji mezi dobrou partou a tu máme ve staré gardě 35+ i v ,,B,, týmu, kde ještě hraji, dobrou. Chtěl bych hrát dokud mi to zdraví dovolí a fotbal mě bude bavit.
Michale, ty jsi znovu začal hrát ze čkyňské áčko. Potěšila tě nabídka znovu naskočit do čkyňského elitního týmu?
M: V zimě mě oslovil Vašek Turek. Já hrál ve Vimperku, ale táhlo mě to zpátky, tak jsem souhlasil. Na konec kariéry si s klukama ještě zahrát kraj. Na jaře se nám moc nedaří, ale budeme bojovat až do konce o záchranu v soutěži.
Při zápase pořád diskutujete se soupeři, hádáte se. Nevynecháte jediný souboj. Je vidět, že máte ze hry pořád radost…
P: Ano, diskutujeme, někdy se i hádáme, ale to vyplývá ze hry a zápalu boje. Když hráč cítí křivdu, když je atakován nebo zákeřně faulován, má právo se ozvat. Neuznávám zákeřnost s úmyslem někoho zranit a ublížit mu. Takových faulů je pořád hodně. Samotná hra mě stále baví, nejvíce však akce zakončené pěknou brankou. S bráchou se potkávám ve staré gardě. I tam se objevují pohledné akce s pěknými góly.
M: Při zápase to je v zápalu boje,ale po zápase je vše zapomenuto. Kdyby mě to nebavilo, tak bych nehrál. Potom slaví všichni a někdy pěkně dlouho.
Michale, ty jsi na začátku devadesátých let přestupoval ze Čkyni do Rakouska za nejvyšší částku, která kdy byla za čkyňského fotbalistu zaplacena. Zavzpomínej na dobu strávenou v Rakousku.
M: Bylo to v zimě roku 1994, bylo mi 19 let. Ta částka byla okolo 130 tis. Vrátil jsem se po 12 letech. Po fotbalové stránce vše vycházelo. Góly jsem dával, takže všichni byli spokojeni. Strávil jsem tam nejlepší fotbalová léta a byl jsem za to rád. Dodnes mám v Rakousku spoustu přátel. Hrál jsem soutěže, kde jsem se potkal s mnoha hráči s ligovými zkušenostmi, kteří hráli dříve v Čechách. Tady ve Čkyni rád vzpomínám na postup do krajského přeboru v 90. letech. Hrál jsem od 16 let za muže a byla tady výborná parta hráčů. Skvělá vzpomínka byl samozřejmně i druhý postup do kraje, když jsem se vrátil. Opět tu byli výborní hráči a výborná parta. Hráli jsme v kraji důstojnou roli, každý z nás měl respekt.
Pepo, ty jsi tady dlouhá léta trénoval čkyňský dorost. Ti kluci dnes hrají v základu čkyňského áčka, jak na tu dobu vzpomínáš?
P: Dorost jsem tady ve Čkyni trénoval mezi roky 2002 a 2008. Rád na to vzpomínám, zažil jsem dobré i špatné věci, ale to k trénování patří. Převládají samozřejmě ty lepší vzpomínky, ale moc dobře si vybavuji i ty stinné stránky. Dorost jsem převzal po M. Kavlíkovi a bráchovi, který mu pomáhal.
S M. Uhlíkem jsme si udělali ,,B,, licenci a šli jsme do toho společně. Po roce jsem u trénování zůstal sám s občasnou pomocí kamarádů. Toho jsem si vážil. Za tu dobu jsem trénoval spoustu kluků ze Čkyně a okolí. I přes jejich dospívající věk mě respektovali a brali jako trenéra. Až na několik maličkostí jsem se nesetkal s žádnými problémy, jak na hřišti, tak mimo něj. Díky výborné partě kluků, kteří se dokázali semknout a zabojovat, jsme hráli několik let špičku I. A. třídy. Rád na ty časy vzpomínám, na kluky jsem byl řádně pyšný.
Mám radost z toho, že někteří hráči se dostali do ,,A,, týmu (V. Babka, J. Král, V. Turek ml., P. Hoško, J. Kainc) a jsou nebo byli platnými hráči. Samozřejmě nesmím zapomenout na ,,B,, tým, kde se spoustou skvělých kluků, které jsem trénoval, stále hraji (J. Lukeš, J. Stejskal, P. Martan, M. Gerold, Š. Blaschko, J. Rod). Myslím, že je dobré, když tolik hráčů u fotbalu ve Čkyních zůstalo a stále hrajou. Vzpomínám rád a někdy u piva si s klukama o těch zápasech, nebo dokopných popovídáme a zasmějeme se.
Jste bráchové, od dětství spolu hrajete fotbal. Už jste se na hřišti taky pohádali?
M: Co já vim, tak jsme se hádali každý zápas (díky mě). Po zápase je ale vše dobré. Na hřišti byl brácha jako každý spoluhráč, takže žádný jánabráchismus nehrozil. A hrát na sebe – to já ani neumím.
P: Jako správní bráchové jsme se samozřejmě v rámci možností pohádali, ale většinou ohledně nahrávek, centrů a šancí, co se nedají. Na hřišti se respektujeme, i když to známé ,,Pepane, to je podívaná“, každý určitě zná. Brácha je jiný typ fotbalisty něž já, slovně do hry více zasahuje a kritizuje. Na hřišti spíše střílí branky, já je raději připravuji.
Jak se dnes díváte na úroveň čkyňského fotbalu? Co ho nejvíc trápí?
P: Úroveň čkyňského fotbalu se odvíjí od mnoha faktorů. S klukama to po fotbale neustále rozebíráme. Hraje se jako loni o záchranu v kraji. Minulou sezónu bylo štěstí, že se nespadlo, letos je to téměř to samé. Mužstvo je ohroženo sestupem a nevím, jestli bude takové štěstí jako loni. Podle mého názoru by se měla zlepšit asi obranná fáze a proměňování šancí. Nechci spekulovat, jak je to tady ve Čkyni, kdo na zápasy chodí a trošku se o fotbal zajímá, udělá si vlastní názor sám. Myslím, že se hraje, na co momentálně je a když se sezóna nepovede, fotbal nekončí, bude se hrát níže a o něco jiného něž o sestup. Do budoucna přeji čkyňskému fotbalu jen to nejlepší. Věřím, že se bude hrát o lepší umístnění a fotbal přitáhne více diváků.
M: Mohlo by to být lepší, ale v rámci možností a také vinou absencí hráčů (práce, nemoc) jsme momentálně tam, kde jsme. Trochu více srdíčka, zodpovědnosti a štěstíčka nám schází.
Hoši, přeji vám hodně zdraví. Sportu zdar a fotbalu zvlášť!
(pp)
