Příjemný i studený máj ve Vimperku
Za pár odstavců přijde text, který bude pro mnohé příliš kritický, drzý nebo dokonce vylhaný. Bude mě to mrzet. Proč?
Do Vimperka jsem se vrátila po necelých pěti měsících. Když nepočítám studijní pobyty v zahraničí, nikdy jsem nebyla mimo domov tak dlouho. Po návratu jsem zjistila, že je tu pořád stejně hezky, ale je tady i něco navíc. Májová procházka Vimperkem mi ukázala pospolitý život v podobě, která tu chyběla. Místní spolky spolu s vimperskou kulturou (MěKSem i odborem kultury) dělají skvělé věci. Připojují se otevřená bistra, cukrárny a restaurace a celé to ještě vylepšují. To všechno se nakonec promítlo i do naší osobní zkušenosti. Procházku jsme šli nejdřív ve třech a končili jsme ji ve větší skupině s rodinou výborných přátel. Svoje setkání jsme nijak neplánovali, jednoduše vyplynulo ze souběhu věcí tak, jak to bývá nejlepší.
Všem těm, kdo se na Májové procházce podíleli, patří velké uznání a dík. Vytvářejí ve městě něco nenahraditelného, co se těžko vystihuje slovy, skoro si toho nevšimneme, ale je nám v tom opravdu dobře.
Proto mě moc mrzí, že je i všechno to, co budu popisovat dál, součástí našeho života ve Vimperku. Vůbec si nedělám iluze, jaké škraloupy si zase v očích svých přátel a známých nadělám, ale mlčet se mi nechce. Pravda je dobrá, ať už je příjemná nebo ne. Bohudík i bohužel.
Samozřejmě, že je pro mě zajímavé sledovat, jak se vyvíjí situace kolem chatek na Vodníku. Ve zkratce, o co jde. Martinovi Paštikovi vyprší v roce 2026 asi jedenáctiletá smlouva na pronájem chatek. Starostka v minulosti několikrát veřejně prohlásila, že se chatky prodávat nebudou. Takže je třeba zařídit, aby je Martin Paštika „měl“, i když mu je město neprodá. Na procesu prosazování vysokého hotelu si vyzkoušel, že vedení města ve složení Starostové a nezávislí, Nevihnutí, KDU-ČSL s podporou Vimperáků a ODS umí být velmi kreativní a postaví se za něj a zároveň i všem svízelům, které by mu mohly přijít do cesty. Pro zájemce o oživení si, jak to bylo s hotelem, jsou články tady.
Takže přišel čas s dostatečným předstihem „vymyslet“, jak to s chatkami udělat. První pokus vytvářený od února spolu s radnicí byl dech beroucí. Martinovi Paštikovi bude prodloužena smlouva před vypršením a to rovnou na dalších 34 let, tzn. do roku 2060 za stávajících podmínek. Součástí této dohody bylo, že stávající chatky zboří a postaví za ně na své náklady nové, které bude pronajímat celoročně. Doba pronájmu pravděpodobně překročí délku jeho života. Nevadí. S městem se podepíše smlouva, že nájem přejde na jeho potomky. Elegantní, že?
To bylo asi i na pár jinak jako hodinky hlasujících koaličních zastupitelů moc, a tak se objevila na vývěsce a webu města výzva, že město vypisuje záměr chatky na 34 let pronajmout. Podmínky soutěže byly specifikovány volně prý proto, aby se ukázala kreativita uchazečů. Navíc Město uvedlo, „že si v případě obdobně výhodných podmínek vyhrazuje právo, dát přednost nabídce objektivně důvěryhodnější (tzn. nabídce obsahující jednak relevantní záruky za realizaci nabízených plnění, jednak důvěryhodné z hlediska osoby zájemce).“ To vyvolává v lidech, kteří znají místní poměry a opakovaně slyšeli právě z úst Martina Paštiky, jak o sobě mluví, minimálně úsměv. Už po zveřejnění záměru bylo tedy jasné, že nastává fraška.
Možná si vedení město myslelo tohle: „OK, tak vypisujeme záměr na pronájem, který má dopředu jasného vítěze. Ale aby nás nemohl nějaký spolek, občan, zastupitel nebo zastupitelka a kdovíkdo ještě popotahovat, tak to otevřeme, co se holt dá dělat. Stejně si to pojistíme, aby to dopadlo tak, jak chceme, ne?“
Problém ale nastal, když konkurenční nabídky skutečně přišly a světe div se, jsou dobré, kreativní a možná je některá z nich i lepší než ta od Martina Paštiky.
Vůbec nemám pochybnosti, jak to dopadne. Z vlastní zkušenosti vím, jak to vypadá, když se rozjede tank místní koaliční mašinerie, který rozhodně nehodlá vyjet ze zajetých kolejí. Velká škoda je, že jsme ve Vimperku v situaci, kdy každý, kdo bojuje o vítězství, už dávno prohrál. Co to znamená?
Instituce, systém a pravidla otevřené soutěže totiž závisí na lidech. Závisí na tom, jak moc je chtějí brát vážně a jak moc brání princip, že všichni hrají podle stejných pravidel, že hráči mají rovné podmínky, když vstupují na hřiště (v našem případě, když chystají svou nabídku), a že rozhodčí rozhoduje spravedlivě.
Jak už jsem několikrát říkala, psala a sama si to ve sporech se současným vedením města na vlastní kůži zažila, ve Vimperku se otevřeně hraje jen na oko. Jakmile jde o zásadní věci, jede se podle nepsaných, ale dávno nastavených pravidel. Zápasy bývají dohodnuty dopředu a na hřiště nastupují vlastně pořád jen ti samí nebo známí hráči.
Jakmile se objeví někdo nový nebo někdo, kde se zavedenými postupy nesouhlasí, je třeba ho vytlačit ze hřiště. Je přece jasné, že na něm nemá co pohledávat.
Tenhle systém může fungovat dlouho a mohou z něj skutečně profitovat všichni, kdo v něm umějí chodit a nebo jsou ochotní se to naučit a přijmout nepsaná pravidla hry. Takový systém má ale jednu podstatnou nevýhodu. Zakrní a zdegeneruje stejně, jako když se lidé potkávají jen s těmi, kdo s nimi souhlasí nebo jako když se lidé žení a vdávají jen za ty ve svém blízkém okolí.
Otevřenost novým myšlenkám, jiným pohledům na věc a trvalým proměnám, je životodárná pro každý organismus, protože ho regeneruje, pozměňuje a dovoluje mu, aby se adaptoval na změny, které se s ním a kolem něj nevyhnutelně dějí. A je jedno, jestli jde o člověka, město nebo svět.
Měnit vrchní vrstvy (weby, loga a lavičky) nestačí. Změna je z principu hluboká a strukturální, jinak není změnou. Když jsme jí otevření, máme svobodu sledovat, kam nás směřuje a s trochou štěstí kormidlovat v jejím proudu k tomu nejlepšímu, co nám skýtá.
Tohle jemné a přitom rozhodné směřování ve světě vimperské politiky dávno nemáme. Naše jediné štěstí je, že Vimperk je malý a melou s ním proudy, které jsou mnohem silnější, než jakákoli naše místní pseudotradice. A jeden filosof navíc říká, že nejsilnější naděje se skrývá tam, kde je nebezpečí největší. Nebezpečí narůstá.
To bylo patrné na převrácených postupech, jakými bylo dosaženo povolení stavby vysokého hotelu na Vodníku a je to jasné i z lehkosti, s jakou lze ze zveřejněných dokumentů domyslet, jak „soutěž“ o chatky dopadne. Také lze předpokládat, že kdyby tato „soutěž“ neměla dopadnout podle očekávání, tak se záměr zruší a nevyhraje nikdo. Nebezpečí narůstá a (májová) naděje svítá.
Tak uvidíme, co bude dál.
Věra Vávra
{jcomments off}
