Cestování za dob rudého bratrstva.
My dříve narození pamatujeme ty ponižující žádosti o devizový příslib na cestu do nesocialistických států a následnou žádost o výjezdní doložku k pasu.
Tak tomu bylo i v mém případě roku 1986. Prvním krokem tehdy bylo požádat svého zaměstnavatele o povolení. Byl jsem vrchním mistrem odborného výcviku na lesnickém učilišti a naším nadřízeným orgánem, a tím i zaměstnavatelem, byla Správa pro výchovu a vzdělávání pracovníků lesního a vodního hospodářství. Referentkou (tehdy kádrovačkou) byla jistá soudružka Voňavková. Čest svému příjmení však rozhodně nedělala. Podle vzoru pokrokových sovětských soudružek opovrhovala deodoranty, parfémy a líčidly. Do pracovního procesu chodila jaksi neupravena, na její nevzhledné nevlasaté přední části hlavy nebyl namalován žádný pohledný obličej a poněkud nevábně zapáchala.
Formality vyřízeny a blížil se čas odjezdu, devizový příslib 100,-DM pro dva dospělé a jedno dítě, výjezdní doložka k pasu 2+4 ( dva dny na cestu a čtyři dna pobyt). Podařilo se mi sehnat dalších 50,- DM. Jelikož v té době převážet devizy bylo na hranici trestného činu, tak po vzoru Toma Sawyera (autor knihy Mark Twain) jsem uchopil zánovní pánskou levou botku, pilkou na železo jsem odřízl spodní část podpatku, vyfrézoval otvor a do takto vniklé díry jsem vložil pašovaných 50,-DM. Podpatek jsem zalepil. Brzy ráno, autem půjčeným od rodičů, jsme vyjeli z Vimperku k hraničnímu přechodu Strážný. Levá botka na noze šlapala na spojkový pedál a zdálo se, že bude vše v pohodě. Nebylo. Hliniště, červené světlo pohraničníkovo, zastavil jsem a musel vystoupit z auta. Jako na potvoru pršelo a levá botka trpěla, bdělé oko pohraničníkovo bdělé nebylo. Cesta pokračovala k železné oponě, situace se opakovala, vystoupení ze zázraku techniky Škoda 100, levá nožka šlápla do kaluže, malá dušička pašerákova. Chlapec pohraničník nás pustil dál. Blížila se celnice, levá nožka vyšlápla spojku, zastavit a znovu vystoupit. Stále pršelo, celní a pasová kontrola, má levá noha ochrnula, tahal jsem jí po socialistické půdě a ohrožoval tak obnosem 50 DM,- československé devizové hospodářství. Soudruh zklamal, ničeho si nevšiml a já jsem se stal úspěšným pašerákem. Levá, ale i pravá botka skončila na dálnici v kontejneru.
Bohužel jsme se vrátili zpět do reálného socialismu a já jsem musel podat hlášení ne do Moskvy, ale do Benešova u Prahy soudružce Voňavkové. Napsal jsem „ s nikým jsem se nesetkal, s nikým nemluvil“. Babě se to nějak nezdálo, prý pokud ještě někam pojedu, ať uvádím údaje pravdivé.
V roce 1986 jsme s partou potápěčů chtěli vycestovat do tehdejší Jugoslávie a potápět se v Jaderském moři. Abychom nezatížili rodinné rozpočty, tak jsme o víkendech chodili na brigády. Natírali jsme dřevařské silo, zavěšeni v lanech, v rukou štětky s barvou a tehdy řekl můj kolega krásnou větu „ to je úžasné, jak se musí člověk v socialismu strachy posrat, aby vydělal na dovolenou v Jugoslávii“. Přijel autobus, naložení tlakových lahví, potápěčského vybavení, konzervy, stany, spacáky a hurá k moři. Všechno jsme si krásně užili, přístrojové potápění, šnorchlování, prohlídka Budvy a Dubrovníku. Po návratu do socialistické vlasti jsem musel znovu poslat do Benešova hlášení. V kolonce s kým jste se setkal jsem vyjmenoval celý autobus včetně řidiče, jeho manželky a malého synka. Průser jako hrom. Uvědomělá soudružka se mohla zbláznit, telefon smrděl až do Vimperku. Prý znevažuji socialismus a další a další kecy. Prý už mne nikam nepustí.
Bohumil Kantor
Vimperk.eu děkuje za vzpomínku.
{jcomments off}
