(red) Věčné, nevonící, nemizící téma – znečišťování veřejného prostranství psími výkaly. Kdo za to může, že po procházce pejska, malého, středního nebo velkého, zůstane po něm stopa, kterou bychom si neradi nesli domů? Bezohlednost některých majitelů jde dokonce tak daleko, že neváhají vyvenčit své psy přímo na dětských hřištích, pískovištích …
Každý pejskař má povinnost po svém miláčkovi uklidit. Nenajde-li v blízkosti příslušný koš se sáčky na tento odpad, může se pro nápravu obrátit na příslušný městský úřad a domáhat se nápravy. Chybějící koš a sáčky ho ale nezbavují odpovědnosti za úklid po psovi! Do té doby, než budou speciální nádoby instalovány (v lepším případě), tak musí chodit se svým pejskem na procházky s nezbytnou výbavou vlastních sáčků. Většinou tuto problematiku upravují příslušné městské vyhlášky, která zároveň stanovují i sankce za znečišťování veřejného prostranství. Ovšem kolik znáte těch, kteří dostali pokutu za neuklizený trus svého psa?
S problémem znečištěných ulic a trávníků a nezodpovědných majitelů se potýká drtivá většina měst. Někteří navrhují několikanásobně zvýšit poplatky a ulice uklízet pravidelně externě najatou službou, někde by nejraději zakázali chovat psy v zastavěných částech měst a obcí vůbec. Od extrému k extrému, tak my to umíme. Ale že bychom se podívali do „vlastních řad“ a popravdě si řekli, kolikrát jsme po svém miláčkovi uklidili, když to zrovna nebylo uprostřed trávníku vidět…
Vizitky našich měst jsou i na chodnících a ulicích. A že opravdu někdy jdou až za mez trpělivosti dokazují i sami čtenáři příspěvky, které do redakce posílají. Pisatelka toho nejnovějšího by také viděla ráda své město čisté…
Problémy jsou od toho, aby se řešily
Veni vidi vici prohlásil v roce 47 př.n.l. Ceasar, když vyhrál bitvu proti králi Farnakovi. V překladu to jest „přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem“. Nevím proč mě zrovna tohle napadlo v souvislosti s problematikou které má být věnován můj příspěvek do městského periodika, ale ono v podstatě je vždy předmětným kdo je v převaze, než o vítězství spravedlnosti. Pravda vítězí jen v pohádkách pro děti, ve skutečnosti to tak nebývá a nemusí to být ani hrdinné bitvy, stačí takové lokální přetahovačky v nichž platí pravidlo, že každý si k vám dovolí to, co mu umožníte.
O co jde ?
Už nejen za státní hranicí si nelze nevšimnout vzorného pořádku, ale i u nás je řada měst vzorně čistých, nenajdete na zemi pohozený oharek od cigaret, papír, natož poletující kusy plastů či dokonce psí trus. Na svých cestách jak postižená jakousi chorobou z domova nešlápnout do „čehosi“, bedlivě pátrám po nějakém nedostatku. Nekonají se – vzorně upravené chodníky i odpočinkové zóny, parky, dětská hřiště. Všude decentně umístěné nádoby nejen s pytlíky pro psí potřebu, ale pochopitelně i koše na psí exkrementy, protože „kam s tím“ je nedílnou součástí problému. Nebýt tohoto nutného (a v široké nabídce různých druhů vyráběného, finančně nenákladného) vybavení obcí, musel by návštěvník dojít k závěru, že se jedná o vyšlechtěnou rasu psů bez řítních otvorů.
Písek, Tábor, Plzeň a další města mě přesvědčila, že to jde, když se chce.
U nás se prokazatelně nechce. Ač máme i my Obecně závaznou vyhlášku č.04/2011 kde v článku 2 je pamatováno na veřejný pořádek v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku a je zde přímo citováno nepřípustné volné pobíhání psů, i vyhlášku č.7/2002 k systému třídění odpadu – tím to končí. Skutečnost je taková, že bez dozoru pobíhající i velká plemena psů je u nás celkem běžné. Ulice města jsou v takovém stavu, že do psího výkalu nešlápnout je umění, neboť i se psíky jakékoliv hmotnosti na vodítku, značné procento jejich chovatelů evidentně pokládá za samozřejmé, že pes se musí vyprázdnit, proto je přece venčen. Platí přece roční poplatek za psa – tak ať to uklidí město. Jenže ono to tak nefunguje. Nevím sama proč zrovna a jedině za psa je poplatek. Možná a dost pravděpodobně kdybych si vodila místo psa na provoze kozu jako mentálně postižený Jaroušek z upadlého nováckého seriálu „Doktoři z Počátků“ (kde až urážlivě podle scénáře žijí domorodci úrovně zaostalého primitiva neb inteligent žije jen ve velkoměstě ), poplatku bych byla zproštěna. Ale neuklízet výkaly po psech je přibližně totéž, jako neplatit za svoz zbytkového komunálního odpadu, neboť řádně platím daň z nemovitosti, či nájem z bytu. Je nás tak zhruba 40 % držitelů psa, co pokládáme za samozřejmé, že exkrementy je naší povinností uklízet. Víme také docela přesně, kdo tak nedělá ale bohudík, udavači nejsme. I když těžko to vysvětlíte náhodným návštěvníkům Kašperských Hor. V loňské zimě bohaté na sníh jsem měla nepříjemnou příhodu v Dlouhé ulici což je jedna z nejhorších na tuto „nadílku“, bohatě pokryta výkaly od velkého psa v hmotnosti, že dítě do té nadílky zapadne až po kotníky, zvláště když sníh to záludně přikryje. Paní držela v náručí tak tříletého chlapečka bez bot a volala na manžela aby vzal syna na záda, že ty boty musí vyhodit někam do popelnice, neboť kdoví zda ten pes byl zdráv,- s vyčítavým pohledem na mne a mého mrňavého jezevčíka. Styděla jsem se, ač bez viny. Měla pravdu. Správný chovatel totiž ví, že nestačí povinné očkování proti vzteklině, ale každoroční očkování proti paraviroze a psince, což jsou sice choroby přenosné jen na psa, ale i jej dvakrát ročně odčervovat k vůli larvální toxokaroze (škrkavky, tasemnice ). Rovněž na člověka jsou psím trusem přenosné tělový svrab, či různá plísňová onemocnění.
Jsem hluboce přesvědčena, že psí exkrementy nelze tudíž z uvedených důvodu považovat ani za zbytkový (vytříděný komunální odpad ) pro rizikovost a skončit v popelnici. Tam totiž končí i od chovatelů kteří po svých psech uklízejí z veřejných prostranství a pro absenci nutných košů k tomu určených jim nic jiného nezbývá – samozřejmě do soukromých a cizích které jsou zrovna po ruce.
Přeji nám všem, ať jsou či nejsou držiteli psíků, čisté zdravé prostředí, nebyli vystaveni těmto atentátům na zdraví naše i našich psů a abychom nemuseli čelit hodnocení návštěvníků Kašperských Hor, kteří veřejně a všude říkají, jak je naše malé město až neuvěřitelně půvabné, s množstvím kulturních stánků – muzeí a galerií, širokou nabídkou gurmánských kumštů četných hotelů, restaurací a kaváren. Bohužel s dodatkem, že tak podělané město ale ještě neviděli (jadrnější výraz, který používají, nelze otisknout).
Iva Sedlářová
