Kam s nimi: sociální bydlení & ubytovny

Umisťování sociálně slabých a nepřizpůsobivých nájemníků není jedno a totéž, ačkoliv obě tyto skupiny často končívají ve stejných, nebo podobných zařízeních. Dosavadní legislativa navíc umožňuje vcelku „výnosný byznys s chudobou“ a kritici tohoto typu podnikání nevidí ani zlepšení v navrhované novela zákona, která podle nich nepřinese nic nového, spíš jen zakonzervování současného stavu.

 

S bydlením pro sociálně slabé rodiny a s ubytováním nepřizpůsobivých nájemníků se přitom potýká většina měst a obcí ČR. Vimperk nevyjímaje. Podmínky pro bydlení těchto dvou skupin se ale zásadně liší. Zatímco pro sociálně slabé není prioritním kritériem nepřizpůsobivost z hlediska způsobu života, ale finanční situace (mnohdy dočasná nebo způsobená např. invaliditou atp.), tedy neschopnost platit samostatně určené nájemné, nepřizpůsobivým občanem je ten, kdo:

– dlouhodobě nepracuje, ani nemá jiný legální zdroj příjmů kromě sociálních podpor, nepodniká, nepečuje o děti nebo o zdravotně handicapované příbuzné, ani se nepřipravuje na budoucí profesi

– jeho rodina má zápornou sociální bilanci, tj. dostala z veřejných peněz více, než tam po celý svůj život přispěli její členové

– opakovaně porušuje právní řád České republiky, případně z této činnosti svých příbuzných nebo blízkých těží.

Standardy bydlení pro sociálně slabé a pro nepřizpůsobivé se také liší. Zatímco status sociálního bydlení musí splňovat určité technické a hygienické požadavky, ubytování nepřizpůsobivých nic takového neřeší. Jde většinou o typ bydlení „ubytovna“, dříve označované jako IV. a nižší kategorie bydlení.

 

Jak zabránit podnikání „s chudobou“ zaručující poměrně bezpracné zisky? Některé obce zvolily i tu možnost, že „volný“ majetek raději odkoupí samy, než aby se vystavily riziku přílivu jiného typu sociální skupiny obyvatel. Takovéto řešení ale není ve většině případů, včetně Vimperku, možné. Jednoduše proto, že objektů je mnoho a radnice na ně nemají peníze, ani pro ně nemají další využití.

 

Že bychom vykoupili volné nemovitosti do vlastnictví města, o tom jsme ani neuvažovali,“ potvrdil starosta Petrášek. „Jde o poměrně velké množství objektů, na které nejsou peníze ani teď a nebudou na jejich údržbu a provoz ani v budoucnosti.“

 

 

Sociální bydlení je nutné, to prostě vychází z daného stavu takového jaký je, nicméně stále zastávám názor, že aby bylo možné sociální bydlení jako takové opravdu transparentně provozovat, je nutná změna celé legislativy ohledně poskytování sociálních podpor a na straně druhé i zajištění všeho, co k sociálnímu bydlení patří, včetně služeb. Ve Vimperku se v poslední době neustále toto téma diskutuje. Co nás mrzí je, že ani na jednání, kde „se mluví“ o majetku města, nejsme pozváni a poté se o nich dozvídáme stranou. Mohli bychom přímo na místě poskytnout vysvětlení, objasnění. Takhle pak vznikají fámy a spekulace, které celou situaci jen zhoršují. Na druhé straně je tu i fakt, že nám bylo naznačeno, některými podnikateli z Vimperku, že „pokud nám nevyhovíte“, tak říkajíc „nepůjdete na ruku“, tak my vám sem nastěhujeme sociálně slabé…“. Takže, kde to jsme? Na jednu stranu se tomu brání a jedním dechem zároveň město nepřímo vydírají? Je to složitá situace, i vzhledem k možnosti ovlivňovat soukromé vlastnictví, které je na území města,“ komentuje aktivity některých místních podnikatelů místostarostka Ing. Martanová.

 

Zhruba polovina lidí, které město z městských bytů vystěhovalo z toho důvodu, že neplatili nájem, bydlí v soukromých ubytovacích kapacitách ve Vimperku. Co s tím radnice může dělat? Existuje možnost vyvíjet tlak na vlastníky těchto objektů, aby takové nájemníky neubytovávali?

 

Podle mě to není reálné. Město nemůže nařídit vlastníkovi objektu, koho má nebo nemá ubytovávat. Může jen provádět dozor v rámci výkonu veřejné správy a pokusit se o dialog mezi majiteli nemovitostí s ubytovacími kapacitami o tom, jakým způsobem budou nebo nebudou svůj majetek využívat. Legální reálná možnost, jak může město ovlivnit tento způsob podnikání, je velmi malá. O některých případech pronájmů se nedozví vůbec,“ dodává Jaroslava Martanová.

 

Pokud se změní celá legislativa a tito lidé ztratí nárok na ubytování v obdobných zařízeních, respektive stát už za ně nebude nájem doplácet a majitelé objektů je vystěhují – co s nimi město udělá? Je připraveno i na možnost, že najednou se v ulicích Vimperku ocitnou desítky (podle posledních údajů je ve městě zhruba stovka sociálně slabých v soukromých objektech ubytována) lidí na ulicích?

 

Taková situace nastat může. Pak se řeší v první řadě z pohledu sociálně právní ochrany dětí – prioritně se hledá ubytování pro celou rodinu, poté mohou být děti umístěny do péče některého zařízení a dospělí se řeší samostatně. Pokud jde o samotné dospělé, město nemá, podle mého názoru, žádnou povinnost se o ně starat. Nicméně je zřejmé, že by v souvislosti s tím pravděpodobně docházelo k dalším problémům ve městě. Z pohledu státní legislativy je povinností státu postarat se o občany, kteří se dostanou do nezaviněné nouze. Pokud ale budou i ti, kteří se do tíživé situace dostali vlastní vinou, ochotni spolupracovat se sociální službou, hradit své dluhy a pracovat, pak je tu i možnost – a teď mluvíme o sociálním bydlení – na přechodnou dobu jim poskytnout městské bydlení za určitých podmínek. S touto situací jsme se také setkali – je tu několik rodin, které se chtěly od původní komunity odloučit, bydlet v městském bytě a náklady si odpracovat u města. Hledali jsme řešení a našli – veřejně prospěšné práce u městských organizací. ALE z původních šesti nebo sedmi uchazečů, kteří o to měli zájem, nakonec nastoupili dva, jeden z nich odpracoval v měsíci tři dny… Pak ovšem musí následky svého jednání přičíst sobě. Dále se o ně starat? To skutečně není povinností a ani v silách města,“ dokladuje místostarostka.

 

Kolik sociálních bytů má město v současnosti k dispozici?

Sociální byty, kam můžeme ubytovat rodiny za výše uvedených podmínek, má Vimperk tři. Pokud se ukáže potřebnost dalších, po prověření situace, ochoty spolupracovat a v neposlední řadě i nabytí zkušeností z jiných měst, jsme připraveni toto řešit. Zatím je v sociálním bytě v Pasovské ul. jeden byt obsazený,“ upřesňuje Ing. Martanová.

 

Systémová změna závisí na našich zákonodárcích. Nová koncepce sociálního bydlení a novela zákona o hmotné nouzi, ale podle některých odborníků nic nevyřeší, jen problém odsune dál. Nedefinuje prý cílovou skupinu sociálního bydlení, neříká, kdo by měl bydlení provozovat, jak by mělo vypadat a kdo by za jeho existenci měl být odpovědný. Související novela zákona o pomoci v hmotné nouzi má omezit výplatu dávek lidem žijícím v ubytovacích zařízeních nevyhovující kvality, nenabízí však pro ně žádnou alternativu, kam jít. Legislativa by měla podobně, jako tomu bylo v případě bezdomovectví, být konfrontována s praxí tak, aby problémy skutečně řešila, ne je jen přejmenovala a udělala za ně odpovědným někoho jiného.

 

Rozhodně budeme pokračovat ve spolupráci s ostatními městy, se kterými jsme v kontaktu, v apelaci na poslance a senátory, aby vedli konstruktivní diskusi a předali naše podněty, které vycházejí skutečně z praxe a ne od kancelářského stolu, k vypracování novely zákona i zapracování do koncepce“ uzavřela Ing. Jaroslava Martanová.

 

-as-