Z. Troška: Nejsem rektální alpinista

Povídání u buchet…

troska 19

 

Poslední březnový den navštívil své fanoušky v Sušici režisér Zdeněk Troška. Protože se už nějaký ten rok známe, požádala jsem ho o rozhovor pro www.sumava.eu . Ochotně souhlasil, a tak jsem se ještě zeptala, jaké buchty by raději, jestli tvarohové nebo povidlové. Vím, že mák na rozdíl od spisovatele Františka Nepila, nemusí. Ještě horké jsem je odvezla do sušické Sokolovny, kde se pořad s ním a s Markem Kališem (pomocný režisér) konal. Měl z nich velikou radost (asi měl strach, že ho vyvedu předčasně aprílem) a s chutí se do nich pustil. A abych pravdu řekla, pozorovat Zdeňka Trošku při jídle je koncert a hned máte pusu plnou slin, ať jste najedení, nebo hladoví.

 

troska 1

 

 

Když jsme spolu dělali rozhovor před lety, tehdy ještě pro Sušické noviny, říkal jste mi, že o vás lidi vědí úplně všechno, i to jestli nosíte trenýrky nebo slipy. Změnilo se něco v tomto ohledu?

Nezměnilo. Slipy nosím pořád, ale samozřejmě si je denně měním, trenýrky nemám rád.

 

 

Čím léčíte smutek, nebo splín?

Marek: „Nikdy neměl splín, neviděl jsem ho smutného.“

 

Tak na to mám jednoduchý a účinný recept. Pořádně se něčeho dobrýho najíst a jít si lehnout. Zaspat to všechno a hned se pak člověku uleví. To je můj relax.

 

troska 8

 

Proč si myslíte, že se Češi tak málo usmívají? Politika, nebo čím to je?

Jo, já tomu říkám hned ráno s nasraným ksichtem. Ráno vejdu do metra a vidím ty kyselý tváře, je to hrozný. Myslím, že je to tím, že lidi ztratili jistotu. Nikdo neví, co bude zítra, nemáte se čeho chytit, jestli budete mít ještě práci, nebo jak uživit dítě na škole, je to stres, kterej na ty lidi padá hned po probuzení. Jsou sklíčení, nejde už život brát jako dřív, trochu s humorem. Pak přijde skupina cizinců a jsou jiní. Mají sice doma podobné podmínky jako my, třeba Italové, ale mají 360 dní slunce. Nemají to naše asfaltový počasí, co je třeba někdy v zimě, to je prostě hnus. A když vyleze sluníčko, je to pak i u nás lepší a je to na tvářích lidí vidět.

 

 

Co vás víc baví – mluvení nebo psaní?

Mně je to jedno, mluvení je rychlejší, lepší, víc toho řeknu, než napíšu. Ale už mě ukecali i na další pokračování kuchařky. Na konci roku vyjde Nebe v hubě 2.

troska 16

 

Kdo vám věští místo Helenky?

Mám známé kartářky i věštkyně, ale už toho dávno nechaly, protože tomu stejně nevěřím. Je pravda, že se všechny shodly na tom, že budu známej, úspěšnej, ale nikdy nic nedostanu zadarmo, vše si budu muset vydřít a to je svatá pravda.

 

 

Jste alespoň na život víc připravený.

Ano, nikdy mi nic samo do klína nespadlo. Je to asi tím, že co na srdci to na jazyku. Nejsem rektální alpinista a to je problém, protože lidi nechtějí moc slyšet pravdu. A když už ano, tak ne celou. Proto mám i nepřátele a ne málo. V tom momentě, jak řeknete pravdu, jste nejhorší.

 

 

Kde listujete, když něco nevíte?

Mám spoustu a spoustu knížek, hlavně mě teď zajímá historie, Přestal jsem číst i beletrii. Mám připravené bedny těchto knih, které odvezu do nějakých domovů důchodců, dal jsem i do LDN ve Volyni a takhle je rozdávám. Čtu hodně české dějiny od dědečka Přemysla Otakara, studoval jsem ruskou i francouzskou historii a teď se zabývám hodně dějinami papežství. Církve, inkvizice a tak. Když chcete proti něčemu bojovat, musíte o tom něco vědět.

troska 4

Svět Zdeňka Trošky není nikdy černobílý…

 

 

Slyšela jsem, že to s církví nemáte zrovna růžové…

Nemám a nedám se, protože mám pravdu. Oni to ví, proto jsou jako podebraní. Prý jsem satan a škůdce církve. Nesměl jsem do kostelů, nikam. Když to tedy nešlo do církevního, točil jsem v obecním kostele a to byste koukala, jak se farář čertil. Ale nezmohl nic, kostel nebyl jeho.

 

 

Nabídl vám někdo erotické focení? Je toho teď v novinách hodně…

Ne tohle ne, i když erotické filmy by byli ode mě chtěli. Ale focení ne, s tímhle pupkem bych díru do světa neudělal.

 

 

Tak když ne erotiku, vezmeme to z opačného konce. Jiřímu Sovákovi kdysi nabídli hrobku. Nabídl ji někdo taky vám?

Mně ji nabízet nemusejí! To nemá jen tak někdo. Tatínek i maminka byli z Hoštic oba, a tak krásně se to sešlo, že obě hrobky jsou hned vedle sebe. Tak jsem říkal, že to prokopeme a budeme mít hrobku 1+1. A můžeme se navštěvovat. Ale vlastně mi ji nabídli. V Praze na Vyšehradě mi ji nabízela známá paní k odkoupení. Ale já jsem z Hoštic a tam taky jednou budu ležet mezi svými.

 

 

Tak nějaké veselejší téma. Koukáte na Miss? Byl jste někdy v porotě?

Ne, to opravdu ne, i když máme pěkná děvčata, na Miss nekoukám. Jednou, před skoro patnácti lety jsem byl v jedné porotě, od té doby ne. Tam vám chodila dívenka s číslem čtyři, vedle ní číslo jedenáct a tvářily se jako by už titul měly. Říkal jsem si, co se děje, ani jedna žádná zvláštní krasavice. Večer po generálce si nás zavolali takoví týpci do šatny a řekli, že se musí hlasovat pro tyto dvě. Ano? Rozumíme si? Strašně jsem se naštval. Říkám, pánové, to jste nám mohli ušetřit čas, dát nám lístky koho volit a bylo by to. Nedali jsme jí samozřejmě ani jeden z nás, dávali jsme body dívce číslo osm. Ta se mi líbila, ale oni jí nechtěli. Nedala jim jako jediná…

 

Můžu to tak napsat?

Ale samozřejmě, to už je dááávno.

 

 

Jste na sebe hodně přísný?

Jak v čem. Jsem radši na sebe hodnej. Přísný je na mně okolí, nejsem mnich ani asketa, a co mi chutná sežeru, co potřebuji koupím. Na novoroční předsevzetí taky například kašlu, protože ze sebe člověk akorát dělá blbce a není to k ničemu.

 

 

Co jste v životě zkazil, nebo čeho litujete?

Tak já moc lituju toho, že jsem neposlechl profesora, abych se učil anglicky, že to budu potřebovat. Jenže já to neudělal. Mně se ten jazyk nelíbil a nelíbí do dneška. Mluvím německy, rusky, italsky, ale angličtina je pro mě špatná.

 

Jako osobnost jste uveden ve ‘Who is Who’. Prý jsou tam většinou ti ješitní. Jste ješita?

Oni mi před časem, mně a ještě dalším kolegům poslali dotazník, abych ho vyplnil, tak jsem to udělal. Nedával jsem se tam sám, ani za mnou nebyli. Dotazníků je všude plno. Pak mi ještě posílali na doplnění, ale to už jsem nepsal, tak si to asi dohledávají sami na internetu. Nic jsem neplatil ani nekupoval, nebylo proč.

 

 

Čeho se v životě bojíte?

Blbejch, zákeřnejch lidí. Závisti, nenávisti, podrazů, lidské lhostejnosti.

 

Máte za sebou slušnou řadu tvorby. Co přijde teď nového? Máte nějaký dosud nesplněný sen?

Víte, mně je 61, tedy bude mi 18. května, jsem bejk jako poleno, otáčivej ve vodnáři, jak mi říkala Helena Růžičková. Chtěl bych tu ve zdraví a pohodě být ještě aspoň 25 let, abych mohl, když nebudu třeba filmovat, přečíst všechny ty krásný knihy, co jsem si nakoupil. Ale vím, že stejně budu sklerotickej dědek, kterej bude pořád dokola číst Honzíkovu cestu. Mám ji od čtvrté třídy, vždy jsem byl vášnivý čtenář. Několikrát jsem si jí četl, miloval jsem jí a taky knihu O letadélku Káněti. A taky doma mám Čuk a Gek, Timur a jeho parta, Malý Bobeš. To jsou knihy z dětství. Mám je s láskou schovaný.

 

A v nejbližší době?

Tak den před mýma narozeninama, 17. května odlétáme do Turecka kde se budou točit konečné záběry Babovřesk, pak přijedeme a tady dotočíme prostředek a začátek. Končit bychom měli někdy okolo 20. června, to půjde do střižny. Film by měl mít premiéru v kinech 12. února příštího roku.

 

 

Předpokládám, že ale už máte připraveno něco dalšího?

Já mám hodně připravených věcí, ale chodí to tak: musíte počkat – kdo se ozve a bude něco chtít. Komedii, pohádku nebo historický film. Řeknu co mám a oni si pak vyberou, tak se to dneska dělá. Taky dostávám scénáře, ale když se mi to nelíbí, posílám je s díky zpátky. Mám připravených sedm pohádkových příběhů, od Němcové až po ruskou pohádku, ale ty se moc netočí. Ono natočení pohádky stojí strašnou spoustu peněz, třeba jen 12 dnů na nějakém zámku a hned platíte jen za prostor 1 milion 200 tisíc. Takže pohádka vám celá vyjde třeba na 35 milionů, obyčejný film na 25. No a protože lidi si na pohádku počkají, až je v televizi, do kina nejdou, logicky se producentům peníze nevrátí, aby mohli točit dál. Proto se pohádky moc nefilmujou. Prostě se nevyplatí. Je to velká škoda, ale nic s tím nenaděláme. Televize řekne, že za stejnou cenu nakoupí několik sitcomů a je jedno, jaké kvality. Babovřesky jsou prý sprosté. No nevím, tam je jen běžná vesnická mluva bez velkých vulgarizmů, které jsem například slyšel tuhle v televizi, kdy nejslušnější slovo tady není publikovatelné. A paní kritička si libovala, že to je jadrný slovník dnešní doby. A to slyší i děti, protože sedí u nevinného seriálu. Pak se divíme.

A farář Šoustal? Znám několik lidí, kteří za mnou přišli a se smíchem mi říkali, jak se jmenují. Byla to i horší jména, než toto.

 

         troska 26     troska 10

 

Zdeněk Troška musel na jeviště a tak jsme rozhovor ukončili. Diváky pak necelé dvě hodiny bavil vyprávěním o natáčení Babovřesk. Mimo jiné vzpomínal na partu hokejistů, kteří se neustále škádlili a o něco sázeli, až celému štábu vstávaly vlasy hrůzou, že film nedotočí kvůli nějakému zranění. Řeč stočil i na své oblíbené téma, na jídlo. Vyprávěli společně s Markem…O návštěvách u známých ve Francii, kde trpěli hlady, protože v lednici byla jen hořčice a jedna mrkev. Nakonec pan režisér, milovník dobrého jídla nevydržel a došel si do zákulisí pro nedojedené buchty…

 

troska 21
Rozmlouvat se Zdeňkem Troškou je jako loknout si pořádné dávky pozitivismu. Nemíchat, protřepat a konzumovat. Včetně toho, že mluví občas pěkně jadrně. Ale to myslím, nikomu, kdo ho zná, doopravdy nevadí.

Je označován za jednu z nejkontroverznějších postav českého filmu, má příznivce a odpůrce. Jedno se mu ale musí nechat – do kin přitahují jeho filmy a pohádky tisíce diváků a pro svou tvorbu dokáže získat přední tváře českého šoubyznysu. Je tím správným jihočeským patriotem a jeho milované Hoštice a kouty Jihočeského kraje najdete ve většině jeho filmů.

 

Marie Bubeníková