Miniatury: Sen o kapli Zmrtvýchvstání

9 dubna, 2021
16:00

Sen o kapli Zmrtvýchvstání

Před velikonoci se ochladilo, ale slunce má už sílu. Na kašperskohorské sjezdovce pod Lišákem ještě stále svítí zbytky umělého sněhu. Při troše námahy by si člověk ještě mohl užít jarní lyžovačku. Za ploty zahrad, náležejících k dřevorubeckým domkům Na Prádle, stoupá cesta. Proti ní teče zahradami potok. V některé ze zahrad jsou malé dřevěné chatky, dokonce v podobě soudku. Ze všeho tu vyzařuje klid. Jak by to bylo milé mít takovou zahrádku, kterou protéká potok. Vtéká do ní zvenčí, pronáší jí svoji svěžest a chlad a zase vteče do sousední zahrady.

Podél cesty už kvete plicník, sasanky a petrklíče. Docházím k ruině kaple Zmrtvýchvstání. Obvodové zdi ještě zčásti stojí. Pod výklenkem v zadní části vyvěrá pramen a voda protéká neexistujícími dveřmi ven. Kdyby tu byly lavice, musel bych zvednout nohy, abych se při modlitbě nenamočil. Kaple, ve které vyvěrá pramen, je stejně svobodná jako zahrada, kterou potok protéká. Je otevřenou dlaní. A zůstane otevřenou, dokud tu kapli někdo neopraví a pak ji nezamkne jako většinu kaplí na Šumavě.

Večer usínám a zdá se mi o tobě. Vedu tě starou čtvrtí Teplic. Ale sám jsem tam nikdy nebyl, jen tuším, že tam taková čtvrť je. Prodíráme se pod nízkými pokroucenými duby nad lázeňskou čtvrtí, kolem nás se drolí červená skaliska a soustava zdí, různých průchodů a podivných staveb, všelijak ukrytých dvorků. Na skalách jsou otisky zřícených domků, které k nim byly přilepené. Dostali jsme se do úzké uličky. Většina objektů je opuštěna, zdi jsou pokreslené pestrou spoustou sprejerských čmáranic. Tu mě cosi bolestivě zasáhlo do týlu. Je to kus trámu. Otáčím se vzhůru, na střeše pracují dělníci a metají po nás kusy cihel a zdiva. Není to hra, snaží se nás trefit, ať je to do jakékoliv části těla. Vleču tě odtamtud pryč. Lezeme vzhůru jakýmsi schodištěm, všude leží spousta prachu, spadlá omítka. Nějak se nám podařilo proklouznout na střechu a odtamtud vede cesta ještě výš, střecha totiž vyúsťuje do dalšího patra v podobě vršku s duby a skalisky. Tady se objevují další nepřátelé. Zastihují nás v nějakém očouzeném výklenku, podobném tomu z kaple Zmrtvýchvstání, odkud už nemáme kam prchnout. Mají v rukách kuše a střílejí po nás. Smějí se přitom, jako by to byla bůhvíjaká zábava, nám jde ale o život. V tu chvíli jsem tě objal. Ukrývám tě celou v náruči. Opíráš si hlavu o moji hruď. Zaplavuje mě hluboký příval něhy. Čekám, že ucítím v zádech vpichy šípů, ale žádná bolest se nedostavuje. Jsem šťastný, že tě mohu chránit svým tělem. Takové štěstí v objetí mohu prožít jen tam, odkud už není úniku. Jsem zcela proměněn v tuto blaženost, spojen s tebou v mystickém objetí. Vím, že tenhle blažený stav uprostřed nebezpečí bude trvat do konce mého života. Nehrozí mi tedy žádné zklamání ani rozčarování. Teprve dodatečně si všímám na tvém boku nějakých lehkých šrámů, ošklivou ránu máš na lýtku, zdá se hluboká, ale nekrvácí.

Text a foto Roman Szpuk

{gallery}Jitka/rok2021/duben/veliko{/gallery}