Romský den
Občas se mi ve vzpomínkách vybaví obrázek z dětství: stěhovací auto veze na otevřené korbě starý otlučený nábytek a na něm sedí Romové a zpívají. Stěhování jako důvod k pocestné radosti, tohle zná málokdo z příslušníků bílé většiny. A tak když jsem viděl plakát na Romský den, neváhal jsem a šel jsem se ho zúčastnit. Už proto, že té pravé radosti nám ubývá a každý její zdroj bychom si měli chránit jako studánku.
V tanci soutěžily čtyři soubory. Mezi jejich členy byli dospělí ale i mladé dívky a hoši. Spolu s nimi poskakovali i dívenky a kluci předškolního věku. S jakým potěšením jsem se díval na ty malinké krasavice, jak se umí točit a napodobují své velké kamarádky. Postupně se představily soubory Romano jiloro a Čave devlestar z Vimperka, Rom star z Volar a Amare terne čave z Větřní. Jejich umění sledovala čtyřčlenná porota. Tančil se čardáš na reprodukovanou hudbu. Je to živelný tanec, při němž ženské sukně zvané cocha připomínají barevný rudý či modrý vír. I malé holčičky měly šátky ozdobené lesklými penízky (khosmo či kendovo). Některým krášlil černé vlasy rudý květ luludi, či se jim na uších blýskaly velké visací náušnice čeňa. Kluci se pyšnili vestami a klobouky (kalapa, staďi). Divil jsem se, jak jim drží na hlavách přes všechny divoké výskoky. To už jsem dávno seděl na trávě s cikáňaty. V jedné chvíli vybíhá tanečnice mezi nás a já se v mžiku ocitám pod divoce rotující sukní. Posléze zjišťuju, že jsem ztratil klíče. Moderátor zrovna vyvolává, že se nějaký svazek našel, cinká jimi, tak pospíchám k pódiu. I to se stává, jakož i fakt, že došlo pivo. Možná organizátoři nepočítali s takovou účastí.
Soutěž vyhráli Vimperáci. Jedna z tanečnic Čave Devlestar běží, aby objala druhou, a přitom povalí další. Ale vítězství není to nejdůležitější, jak říká vedoucí vítězného souboru. Podstatnější je soudržnost, držet pospolu. Pak se ke slovu dostali další účinkující.
Zpívaly sbory a představily se i menší taneční soubory. Ukázalo se, že současní Romové přijali za svou i elektronickou hudbu. A tak jsme mohli vidět prvky jump style, shuffle a také dubstep dance. Jeden z účastníků předvedl i několik artistických triků včetně salt. Právě prolínání prvků čardáše s moderními tanci je pro současné Romy charakteristické. Trochu mi však chyběla živá hudba. Ta reprodukovaná je technicky dokonalejší, jenže připomínala spíš remastering romských skladeb. A to je škoda. Živé muzicírování odhalí vnitřní oheň, i když intonace není dokonalá a nějaký nástroj se upískne. Zatím se nad arkádami nakupily mraky. Lokální bouře zchladila sluncem rozpálené publikum. Někteří chvátali schovat se pod arkády, jiní obklopili pódium, další zůstali sedět a vychutnávali chladivé kapky. Když déšť ustal, rozehrály se dvě romské kapely z Českých Budějovic, Hangár Gipsy a Kladivo. V některých fázích se rytmus zrychlil až k tempu balkánského skladatele Gorana Bregoviće. Rozhýbali se první spontánní tanečníci. Škoda, že jich nebylo více. Pak bych se možná osmělil a vrhnul bych se mezi ně.
Měl jsem pocit, jako bych byl pozván na velikou svatbu. Ocitl jsem se uprostřed jediné rodiny. Nikdo se nadmíru neopil, nikdo neprovokoval. Bylo hlučno, ale nikoliv zákeřně a agresivně. Panovala tam pohoda. Když kapelu zradilo ozvučení a tři čtvrtě hodiny se nehrálo, nikdo se nerozčiloval. Naopak, našly se skupinky, které si začaly prozpěvovat podle svého. Hemžení tolika dětí mě naplňovalo radostí. Byl na tu drobotinu veselý pohled, který až vháněl slzy do očí. Vzpomněl jsem si na jeden autentický záběr z Varšavského ghetta. Někdo natočil malého židovského chlapce. Je oblečen jen v hadrech, na nožkách má místo bot nějaký fáč, ale tancuje. Netuší, že jej čeká smrt. Usmívá se pro ty, kdo ho pozorují. Tančí jim pro radost v těch hrozných podmínkách, které musejí snášet. Jak se jeho tanec podobal tanci malých romských dívek a chlapců. A jak se osud Židů za 2. světové války podobal osudu Romů. Nenávist dřímá v myslích lidí jak semínko výbušné květiny. Když vzejde – a stačí tak málo – ovládne mysl davu a lavina další genocidy smete celou jednu neopakovatelnou kulturu jako vlna tsunami.
Přemýšlím nad původem nesnášenlivosti. Myslím, že pramení ve frustraci v době krize. Lidé hledají viníky. Musí-li ustoupit ze svých životních standardů, pátrají, kdo za to může. Ti nahoře jsou nedostupní. Mají své miliony v bankách, hlídají je ochranky, policisté, vojáci. Právníci je vysekají ze všech lumpáren. A tak si dav najde jiné oběti. Žijí přece mezi námi ti, na které si každý troufne. Pro někoho to může být jeho rodina. V zaměstnání se cítí nedoceněný, okrádaný a tak se napije a zmlátí vlastní ženu. Pro jiného se stane hromosvodem podřízený v práci. Doma nesmí ani ceknout a tak se vyřádí na kolegovi, který se nedovede bránit. Pro další to jsou ti, kteří se vymykají jejich představě o slušném životě. Patří mezi ně přírodní lidé žijící v maringotkách, bezdomovci na nádražích nebo právě Rómové. Žijí ze dne na den, někteří od dávky k dávce. A on, příslušník většiny, pracuje v potu tváře. Má svůj účet, své důchodové připojištění a svoji střechu nad hlavou. A hned jako by tím získal právo soudit druhé. Myslí si, že práce je nejvyšší hodnotou, která ospravedlňuje jeho bytí.
Co zbývá dodat? Na akci přišlo okolo 370 lidí. Bílých se objevilo minimum. Ale díky za ně. Mohli prožít bohaté odpoledne. Kolik barev šatů, tolik ohňů, kolik ohňů, tolik vášně doléhající k nám zpoza obzorů dávných tradic. Člověk jen může litovat, že se za nimi nemůže vypravit do minulosti. Poznal jsem komunitu lidí, kteří přes „italské“ výměny názorů drží pohromadě a vytvářejí pro svoji komunitu zázemí. Ano, mnozí kouří jak fabriky, a všem není zdaleka osmnáct, možná ani ne patnáct. Ale dokážou zpívat i tančit bez ohledu na věk. Nehledí na zviditelnění se. Tancují pro radost svou i pro radost druhých jako ten malý židovský chlapec v ghettu. Po akci vše uklidili. Vlastně už během koncertu sbíraly romské děti prázdné láhve a odpadky. A jak mi sdělil pan Pulkrábek, za možnost uspořádat tuto akci poděkovali, což u jiných vystupujících není zdaleka pravidlem. Kdo by se dnes ve všeobecné honbě za ziskem zdržoval nějakou vděčností?
Rád bych vám řekl, Romové: „Hajte si svoji kulturu. Pečujte o svůj jazyk, který je darem z nebes. Agresivní angličtina hrozí vymýtit i jazyky, jimiž mluví početnější národy, imunní není ani čeština. Vždyť „ko pes ladžal vaš peskeri čhib, ladžal pes the vaš peskeri daj.“ (Kdo se stydí za svůj jazyk, stydí se i za svou matku.). Nenapodobujte většinu, nenechte se strhnout jejím neustálým dobyvačným a elektronickým šílenstvím. Není o co stát. Komunisté vám zakázali kočovat, kapitalisté vám nabízejí mrtvé květy své touhy po virtuálním přepychu a všeobecné zajištěnosti. Předloží vám jed v podobě heren a drog a pak se ošklíbají. Působí na vás jak „ohnivá voda“ na Indiány. Nenechte se svázat konzumem. Kouzlo života spočívá v plném prožívání krásy. Volná obloha a radost z přítomné chvíle přináší více naplnění, než vlastnictví všech těch cetek, které nabízí náš trh a za které člověk zaplatí ztrátou svobody. Máte okouzlující dívky, máte i úžasné děti a kde jsou děti, je i budoucnost. A za nic skutečně svého se nestyďte, ani za černé vlasy, ani za svoji řeč. Hrajte, tančete, zpívejte, tvořte. To bude nejlepší odpověď vypitým hospodským štamgastům, kteří tak rádi nadávají na černé.
(Roman Szpuk)
{gallery}vimperk/2013/cervenec/romskydenii/{/gallery}
