Klaperl
Stoupám z Rejštejna ke Kašperským Horám. U jednoho domku stojí na korbě malého náklaďáku muž s lopatou. Shazuje na zem písek. Opodál zamečí vysokým hláskem kůzle a muž je napodobuje. A zase pokračuje v práci.
Když kousek popojdu, vidím v ohradě kozu a za ohradou na druhé straně tři malá kůzlata. Mečí dost žalostně a pátrají, kudy dovnitř do bezpečí. Tu to jednomu kůzleti dojde. Rozběhne se následované ostatními, obíhá ohradu, až doběhne ke vchodu. Bázlivé mečení hned ustává.
V údolí září v matných paprscích Losenice jako had se stříbrnými šupinkami. Vzpomněl jsem si na zimu, kdy po silnici na Červenou chodívala mlčenlivá žena s kočárkem pro dvojčátka. Sněhové bariéry trochu znemožňovaly minout se s protijedoucím autem. Jak kočárek, tak i auto musely zvolnit. A ještě výš, tam, kde silnice přestává stoupat, jsem pravidelně vídal starce tlačícího kolo skládačku ze zasněžených luk. Kolikrát jsem jej minul přesně ve chvíli, kdy se dostal na asfaltku.
„A ty, kde máš svůj kočárek?“ zeptal se mě jednou. Asi si mě s někým spletl.
***
Došel jsem na Šibeniční vrch v Kašperských Horách. Odbočil jsem k němu rovnou ze silnice, to stoupání po lukách je výživné. Na mezích se zachytím o suché bodláčí, někdy o trny ostružiní. Musím podlézat dráty ohradníku. Čekám tu na přítelkyni, jedinou blízkou duši, kterou v tomto kraji nyní mám. Slíbila mi oběd a termosku s kávou. Prý mám na ni počkat u laviček, ale žádné tu nejsou. Za to tu stojí nový krucifix.
Sedím na bundě, kterou mi z rozvernosti natrhl drápkem pes Ferryho Klišíka, a opírám se zády o strom. Zespodu jede po louce bagr. Přijíždí až ke mně. Vysype ze lžíce štěpku, dva dělníci pak rozhrabují dřevěnou drť u paty kříže. Tiše se hádají.
„Tady už se seče louka!“ napomíná dotčeně jeden druhého. Pak nasednou do bagru a sjíždějí zase dolů.
„Za sedm, osm minut jsem u vás,“ volá mi přítelkyně. Přichází po takřka dvaceti minutách. Když už je skoro u mě, zkříží jí cestu tři známí, s nimiž se dá do rokování. Trpělivě čekám. Pak dochází ke mně.
„Jedl jste něco?“ ptá se.
„Ne, myslel jsem, že přinesete oběd.“ Je mi jasné, že v té malé kabelce žádný oběd nenese.
„Já to nestihla.“
„To nevadí, koupím si něco v Kašperkách.“
***
„Byla jsem u zpovědi,“ říká přítelkyně. „Seděli jsme s farářem na zahradě a přesně ve chvíli, kdy mi chtěl dát rozhřešení, už zvedal ruku, se z cesty ozval sousedův povyk: ,Čí je to černé auto? Neprojedu tady s traktůrkem.‘ Samozřejmě nikam nejel, to jen dopředu prudil, kdyby chtěl jet. Je to divný člověk, co tam bydlím, ještě mě nepozdravil. Faráře to vykolejilo, stále měl pozvednutou ruku a ptal se mě: ,Tak nevím. Mám to ukončit?‘ ,Né,‘ zvolala jsem. ,Bez toho kříže nedostanu rozhřešení!‘“
***
„Je jaro,“ pochvaluje si přítelkyně nadšená předjařím. „Jsem šťastná. Každý den se prohlubuje moje láska k tomuto kraji, už mi zase buší srdce při pohledu na louky a stráně.“
„Neumím být šťastný, když jsem sám.“
„Vy neumíte být sám? Samota je dar. K setkání s Bohem.“
„Ach, stále ten Bůh. Dívám se kolem sebe, hledám ho. Hádám se s ním, ale to se jen hádají hlasy ve mně. Nikde nic.“
„Všude všechno!“ skáče mi do řeči nadšeně přítelkyně a kope do polosuchého kravince. „I tady je.“
***
Jdeme po loukách dál a dál. Před námi kráčí kašperskohorský hrobník Skýpala. Kdysi přebýval v domku u kostela svatého Mikuláše, tam, kde teď bydlí Michal Marek s rodinou. Pan Skýpala míval v domečku plno nacistických symbolů a lebek. Obdivoval nacismus, říkal, že tenkrát byl pořádek. Když se do hřbitovního domku přistěhovala Markova rodina, Markéta, Michalova žena se to pokusila napravit. Umístila na problematické místo velikou sochu Panny Marie.
***
U kaple zvané Klaperl sedí maminka s dvěma synky. Přítelkyně se tu se mnou chtěla pomodlit desátek, ale když tu nejsme sami, jen nahlížíme do zamčené kaple.
„Můžeme se modlit i před nimi,“ kývnu hlavou k ženě a dětem.
„Ale chtěla jsem se modlit i za vás, a to je víc, než intimní.“
Paní Kováříková z městského úřadu v Rejštejně se pro tohle místo nadchla. Organizovala opravu kapličky, usilovala i o obnovu poutních mší, dvou v roce, jednou na jaře, druhou na podzim. Po třech letech nadšení opadlo, prý by to sem lidé měli daleko, starým lidem by se přes kořeny nechtělo. V korunách stromů je slyšet hejno čížků. Objevilo se jich v tomto čase na Šumavě mnoho.
„Myslela jsem, že to jsou vrabci,“ říká mi přítelkyně.
„Čížkové. Slyšíte to dlouhé čííížžž?“
„Těším se na dokonalý ranní koncert. Až se rozezpívají všichni ptáci. Tohle je trochu monotónní. Ale v dubnu, v květnu v tužkovské aleji budou zpívat i slavíci.“
Jeden z chlapců bere za kliku. Marně.
„Tak musíme zaťukat,“ klepe na dveře kaple.
To by ses naťukal, chlapče, říkám si v duchu.
***
Vracíme se stejnou cestou. Blížíme se opět k vrcholku Šibeničníku. Přítelkyni se kříž líbí, na mě působí násilně. Vrcholy hor by měly zůstat zasvěcené všem bohům, včetně těch pohanských. Když se vzduch trochu ohřeje, chodí sem ezobáby. Čarují rukama. Cítí negativní energii, která tu zůstává po dávných popravách. Nebojí se té energie, fascinuje je. Když se přítelkyně nastěhovala do Kašperských Hor, nemohla první noci spát. Odcházela za tmy sem, chodila dokola kolem a modlila se jeden desátek za druhým.
Často se ocitám tam, kde je třeba někoho zachránit. Omdlí-li babička v kostele, jsem poblíž, abych jí pomohla,“ říká mi přítelkyně a pak odběhne ke známému na televizi. Zase zůstávám sám.
Klesám z Kašperských Hor do Rejštejna. Prudký vpád jara mi evokuje cosi tísnivého, až mrtvolného. Musím upřít všechnu svoji pozornost na dění kolem sebe, abych se prodral k životu. Jakmile duše někomu marně patří, nedokáže se kolem sebe rozhlížet s bezstarostností dítěte. I když patří Nejvyššímu. Dokud žiju, nemá smysl věnovat ani trochu energie chimérám.
V zatáčce ke kostelu Panny Marie Sněžné se do chodníku vyvalila kamenná zídka. V Rejštejnské ulici na dveřích číslo popisné 210 vychází žluté sluníčko zpoza koštěte. Nebo zapadá? Z balkónu čísla popisného 91 visí oranžový kahan. Je to vzpomínka na těžbu zlata? U vchodu do čísla popisného 228 leží v dřevěném žlebu samé vybělené ulity hlemýžďů. Loňské listí na malých bucích ještě neopadalo, chvěje se křečovitě ve vánku.
Zatím, co pozoruju milostné manévry tří káňat, podběhl mě suchý loňský javorový list. Krávy U Gabriela troubí.
Text a kresby Roman Szpuk
{gallery}Jitka/rok2021/brezen/klaper{/gallery}
MINIATURY Romana Szpuka 2021
1. Silentio
2. Ohnuté břízky
3. Čandra
4. Stín túje se blíží
MINIATURY Romana Szpuka 2020:
1. Tchořovické rybníky
2. Propustk
3. Kreslí a chechtá se
4. Tekuté písky
5. Čtyři úplňky
6. Vzpomínka na Lnáře
7. Vidoucí
8. Únos Sněhurky
9. Vločky a vlaštovky
10. Chlapeček a dálka
11. Ohnivec šarlatový
12. Boliaboliaboliaboli
13. Vodní mlýnky
14. Velký vůz
15. Pokušitelé
16. Třinácté komnaty skal
17. Jen mouchy, kovové a tlusté, to stihly
18. Świetliky
19. Princip propasti aneb noc na Plačlivô
20. První z listů
21. Nesmělé světlo
22. Inverze
23. O čtení
24. Lidi budou klidnější
25. Když už nemůžeš, přidej!
26. Zmrzlý čaj na Milešovce
27. Malířka a převozník
MINIATURY Romana Szpuka 2019:
1. Posed u Modravy
2. Výstup na Stožec 3. Dlouhé zimní noci
4.Předjarní povídání
5. Jarní vítr
6. Náušnice paní Zajícové
7. Soumrak na Šeravě
8. Hle, dělám věci nové
9. Fragmenty
10. Kohout
11. Svár zimy a jara
12. Jepičí láska
13. Hadí vrch
14. Voda, voda
15. Čtení v kavárně na Dvorku
16. Cesty nevyzpytatelné
17. Pouť po Českém středohoří
18. Svatá petflaška
19. Socha Mír
20. Kouzlo červnových večerů
21. Polonina, Svidovec
22. Světlušky, červencové mrazy a pout
23. Čas patří jen hodinám
24. Výstup na Goverlu a Popa Ivana Černohorského
25. Quasi una Fantasia
26. Proměny
27. Sociálka
28. Bouře nad Gabrétou
29. Chamtivci
30. Tiché vytrvalé rytmy
31. Noci, jimiž nezní žádné rozkazy
32. Rázem jsme všichni vzhůru
33. Přízemní mlha
34. Höllbašský vodopád
35. Dušičková spektra
36. První doteky ledu
37. Světlo na mlhách
38. Zdivočelé fotografie
39. Flák srnčího
40.Čarovné mávátko
41. Hořící srdce
MINIATURY Romana Szpuka 2018 :
1. Loučení s Friederike
2. Krátká zastavení
3. Oheň tání
4. Nesouvislý dialog
5. Něžné objetí
6. Mráz a srdce
7. Tichá křídla
8. Co si myslí planety
9. Bezejmenný potok
10. Pouť okolo andělky
11. Město je jiné
12. Osamělci
13. Staří a mladí
14. Zpáteční cesta
15. Chodím furt v pantoflích
16. Toto místo
17. Celé jaro je erotické
18. Na Brantlově dvoře
19. Socha Rodina
20. České středohoří a Šumava
21. Hýlové a blesk
22. Bělásek a děti
23. Omývání barev
24. Bolest křídel
25. Slunovratova noc
26. Květina nezradí svůj květ
27. Barvy čaje
28. Ještěrčin ocásek
29. Střet dvou vášní
30. Zatmění
31. Pavlínka
32. Perseidy 2018
33. Sarančatům sklaplo
34. Prokletí milenci
35. Zanechávaje příbytek otevřený
36. A měla jsem tě ráda?
37. Vážka rudá
38. Kohlschachten
39. Na cello hraješ
40. Zlatá a černá
41. Panta rhei
42. Palvínov a Vatětice
43. Říjnové květy jahod
44. Vratká lávka slov
45. O solitude
46. Listopadové toulky
47. Zasněžené město
48. Přebrodit Křemelnou
MINIATURY Romana Szpuka 2017 :
1. Uplakaný čert
2. Hrušky
3. Vánoční vzpomínka
4. Co všechno ten nástroj dovede
5. Nešahej na ten sníh
6. Otto Hrdin
7. V údolí Losenice
8. Pavoučice sněžn
9. Šla Kačenka podle vody
10. Vzpomínka na Krýmuse
11. Mrazivá noc na Perle pod Jezerní slati
12. Letící oblaka
13. Pan Kodýdek
14. Cesta pulsu
15. Život a smrt
16. Deštníky
17. Poklady
18. Krucifix
19. Velikonoční vejce
20. Koza v kapli
21. Kolečka vypálené trávy
22. Boubínská noc
23. Ovečky
24. Bratři Kazarovi
25. Domov
26. Táta
27. David je fatalista
28. Noční bouřka na Boubíně
29. Fenka a okoun
30. Duha
31. Cestou z Najmanky na Radost
32. Žluna
33. Rehabilitace
34. Bez střechy
35. Jako bílý šátek
36. Nepoučitelní
37. Dobršská brána
38. Hvězdy a psík
39. Malá ťapkající holčička
40. Zářijové plody
41. Buchingerův dvůr
42. Pouť na Luzný
43. Jaké má oči?
44. Nejmanka u Hrbu
45. První sníh
46. Úplňková noc
47. Jepice
48. Herwart a Empedokles
49. Dálky na dosah
50. Lidská zima
51. Gráve Gabréta
52. Flöhturm
53. Blízkosti opuštěných
54. Miniatury: Čtyři úplňky
55. Świetliky
56. Kometa Neowise
{jcomments off}