Miniatury: Zdivočelé fotografie

8 prosince, 2019
11:00

Zdivočelé fotografie

Brzy zůstává mlha pod námi. Stoupáme autem po silnici z Čeňkovy Pily na Srní. Před apartmány Vydrýsek stojí na suchu pluh. Pokračujeme po silnici k Rokytě. Ve stínu lesa je asfalt namrzlý, cítíme, jak to pneumatikám klouže. Ale jsi zkušená řidička.

Parkujeme u Hradlového mostu. Tady mrzne, je mi zima i v bundě a svetru. Jakmile vyjdeme z lesa na louku pod Adamovu horu, rychle se otepluje. Jíní ubývá s každým krokem, nakonec se ukrývá jen ve stínu drnů a pak už ani tam ne.

Přes cestu vlají pavučiny.

„Vypadá jak lejzr,“ ukazuješ na jednu nataženou. „Odřízne nás v pase. Horní část těla půjde ještě chvíli dál, až spadne dopředu na hlavu, nohy zůstanou na místě a překlopí se dozadu.“

Na pavučinách se usazuje svit slunce a plápolá vláknitě sem a tam, zbarvuje se do modra, červena i fialova.

„Jako by to byly lanovky,“ říkáš.

„Někdo navléká nasliněnými prsty nit do oka prázdnoty,“ odpovídám a vzpomněl jsem si na noční úzkost, kdy hvězdy jako by mi uhýbaly. Chtěl jsem se jich zachytit, ale nezbýval mi skoro žádný čas. Hvězdy ho přece mají tolik. Ale mně šlo o všechno a vesmír se mi na dosah hroutil.

***

Zastavujeme se u křížku, který jsme tu obdivovali už na sklonku minulého roku. Litinový Ježíš mi dává nahlédnout do své hříšnosti. Věřící jej ctí jako Syna Božího bez viny, ale vzal-li na sebe naše lidská provinění, dopustil se toho všeho i on sám. Nebo jen on sám? Proto ho stihl trest v podobě smrti na kříži?

Pod Ukřižovaným klečí Máří Magdalská. Ruce spojila, hlavu o ně opírá, těžké a bohaté vlasy přecházejí do drapérie šatu, který v sobě ještě stále nese dozvuky někdejších milostných bouří. Před sebou má knihu opřenou o lebku. Ale hlavu otočila na stranu, směrem k poutníkům. Možná jen na knihu pokládá své čelo, když se hrouží do modlitby. Uměla vůbec Máří Magdalská číst? Musí umět číst ten, kdo miluje?

Nacházíme v lese zbytky zdi či snosu. Na jednom z kamenů leží rezavé kousky železa a dva střepy skla s oválnými vlysy. Možná je to sklo z nějaké kredence. Díváme se skrz něj na krajinu. Jak v krasohledu vznikají v něm jakési snopy lesa či zežloutlé louky. Přiložím sklo k objektivu foťáku. Vznikají snímky připomínající šílené obrazy Vincenta Van Gogha. Půjčujeme si navzájem tohle sklíčko a vykřikujeme úžasem. Náš výlet se mění v bujaré pozdravy imaginaci. K čemu jsou lidem mobily a virtuální hry, když nám celý svět báječně promění jednoduché sklo ze zmizelé šumavské chalupy? Přecházíme Adamovu horu a blížíme se k Tříjezerní slati. Na jezírkách leží ledová krusta v podobě překrývajících se slabounkých ker a plátů, ledových listů leknínů či táců, na kterých se ponese křišťálové pohoštění. Svit slunce se na nich láme, pokládá oslnivý koberec pro neopatrná chodidla.

***

Stoupáme přímou cestou na Oblík. Blíží se k nám dálkový běžec, pozdraví, usměje se, není vůbec zadýchán, a pokračuje dál. Mladé tělo plné energie a pružnosti komunikuje s cestou, přeskakuje kameny a kořeny, žádná nástraha jej nepřekvapí. Za běžcem se opět rozhostí klid. V listopadovém slunci tu kvetou sedmikrásky. Miluju tyhle prosté květy jak malby v malých kapličkách, u kterých už se dnešní poutníci k modlitbě nezastaví. Takové kapličky se pak modlí za ně.

Ukazuješ mi plavuně vyrůstající z pařezu. A já zase tobě jiný pařez, který připomíná obří štíhlou věž chrámu bez jediného okna, ale s vraty a nad nimi gotickým obloukem. Nelze určit, jestli se věž rozpadá, nebo je zatím nedostavěna. Nevím to ani u vlastního života. Něčemu odumírám, jinému zase dorůstám. Bude tomu někdy konce?

Díváme se na moře mračen dosahující až k Srní. Zdá se těžké ve své bělobě, místy nakadeřené, zvlněné jako roztékající se vánočka. Vyjadřuje zdánlivou pevnost a též jedinečnost našeho pobývání zde na vrcholku hory. Zenoví mistři říkají ve shodě s trapisty, abych setrval na místě, kde se nacházím. A změní-li se okolnosti, abych se nesnažil je měnit.

Hřeben Zhůří je před námi vyložen jako naše osudová karta. Za ní, jako by jej převyšoval, zvedá se val dalších mračen. Tu oba skoro vykřikneme. Mezi pásy mlh se zjevuje dvojvěž hradu Kašperk. Objevil se v místech, kde jsme jej nečekali, poněkud níže a více vlevo. Svítí bíle jak parník v dálavách. A on opravdu pluje, třebaže víme, že plují mračna a hrad sám stojí, ale copak je to důležité? Zapomínám, že spolu sedíme na skále Oblíku. Najednou jsme na útesech vysoko nad oceánem a parník hradu odplouvá. A my jsme jen marně čekali. Cítím se jako trosečník, kterému se vzdaluje jeho minulost. Naposledy se mu ukazuje ve své velkoleposti. Vím, že mi to plavidlo další vlna zakryje, že už mu nestačím dát o sobě vědět. Poznávám půvab pomíjivosti, hloubku nádechu plného touhy.

***

U Roklanského potoka procházíme neviditelnými vzdušnými sály. Jeden je plný teplých závanů. A v následujícím zamrazí. U lesa, tam, kam už se na konci listopadu nedostane slunce, narůstá jíní den za dnem. Je tam bílo, jako by se u větví smrků držel sníh. Přecházíme na naučnou stezku, která nás vede po levém břehu Vydry. Řeka nás doprovází, jde s námi jako třetí a opakuje si svoji hučící sloku.

Pěšina se klikatí travnatým údolím. Vede skrz neexistující ohradu. Zůstala tu jen osamělá vrátka a na nich prosba, abychom za sebou zavřeli, a vedeme-li s sebou psa, abychom si ho pohlídali, že se tu pasou ovce. Psa nemáme, ovce tu nejsou a vrátka v prázdnu stojí zbytečně a přesto jako varování.

O kousek dál nám bobr přehradil lávku břízou. Nad Vydrou ve druhém vzdušném podlaží teče souběžně s jejím proudem studený vzduch. Nízké slunce zbarvuje polehlou ostřici třeslicovitou. Zastavujeme se na obřím kameni. Trochu nám na mechu kloužou nohy. To je příležitost obejmout se. Stojíme ve stínu, pod námi obtéká temně rudá voda tisíci let tvarovaný a omílaný, nízký balvan. Jeho kontury a plochy převzaly od řeky ladnéa jakoby tekuté tvary. Žilky prokreslují vnadné obliny rejnoka či dravce, který plachtí po hladině a pyšní se místo peří hladkou kůží. Kámen se za ty roky učil od vody a voda ve věčných proměnách se na jeho bocích naučila věrnosti.

Výš proti proudu vystřikují kapky. Vznesou se do nízkého bronzového slunce a zase padnou do proudu řeky, která už leží ve stínu. Jako by se tam někde koupal pták. Skryl se za kámen a teď se oklepal, z pírek se mu oddělují jiskřičky vody. Přecházíme pěšinou mezi příkrým břehem, oblázky, skalkami a lesem, do kterého řeka vynáší stále temnější odstíny. Vítá nás změť slavobrán, bříz kdysi ohnutých tíhou sněhu. Zůstaly tak, dokořán, aby nám daly najevo, že jsme byli přijati spolu.

Text a foto Roman Szpuk

{gallery}Jitka/prosinec/divo{/gallery}