Kouzlo červnových večerů
Na boubínské věži fouká od východu. Jokulátor fotí, já sedím na podlážce opřený zády o zábradlí a usínám. A ještě je tu jeden muž. Stál tu už, když jsme s Jokulátorem vystoupili nahoru. Vyhřívá se v posledních paprscích dne, nastavuje slunci tvář.
Dlouhý mrak táhnoucí se při obzoru od západu až k východu, připomíná molo. Vybíhá do prostoru oceánu prázdnoty. Přitahuje k sobě slunce. Pak sluneční kotouč rozděluje na dvě části. Pod ním se slunce opět spojuje v jednu oslnivou kouli. Dotýká se ještě vzdálenějších kumulů, noří se za ně, něžně se do nich vřezává jak žhavá kotoučová pila. Dlouho pak rudě svítí obrys té kupy, připomíná purpurový blesk.
Dlouhý mrak vrhá stín, který se táhne od severozápadu až na opačnou stranu do protislunce. Krepuskulární paprsek tak přechází plynule v antikrepuskulární. Je napnutý a přece vyklenutý přes celou oblohu. Tam, odkud se blíží noc, se k němu sbíhají další paprsky. Setkávají se v jednom bodě, jako by se tam otevřela brána, ve které si budeme všichni rovni, sluneční paprsky i lidé.
Stíny oblaků připomínají struny nějakého klenutého nástroje. A my pod nimi posloucháme vítr. Tu se objevují na východě a také nad Basumským hřebenem chuchvalce nízkých par. Jak je vítr unáší, houstnou a v závětří se opět rozpouštějí. Čím hlubší je šero, tím více se k sobě tisknou. Začínají nás nenápadně ovíjet, trhají se o věž do cárů, vznášejí se jak osvobozené záplaty, namáčejí nás do svých houbovitých chapadel a svádějí dlouhými, už šedými róbami.
***
Jokulátor měří teplotu, je 13 °C, vítr vane takřka bez nárazů rychlostí 5 m/sec. Když se dívám k severozápadu, tam, kde zapadlo slunce, mám pocit, že stojím na zádi lodi a vzdušný oceán plný duchovních vln odplouvá kamsi do neznáma. Vítr mi fouká do zad. Proplouvám časem a prostorem, vše, čeho jsem se ještě před chvilkou dotýkal, mizí do ztracena, již nikdy se to nevrátí. A přece – jak toto plynutí uklidňuje a smiřuje se smrtelností, bez které není možný pohyb. Co je nesmrtelné, nehýbe se, tedy ani to nežije. Pomine tedy i tento nádherný večer se srpkem měsíce vysoko na čisté obloze. Teď se zdá, že měsíc vládne, že se jej žádný mrak nemůže zmocnit, ukrýt ho ve své šperkovnici. Ale i on ještě tuto noc zapadne za obzor.
Muž, který s námi na věži toto vše pozoruje, říká, že pochází z Mlynářovic a na Boubín se dostal až ve svých pětatřiceti letech. Možná se trochu bojí nadcházející tmy. Vzpomíná, jak šel na libínskou rozhlednu a uvažoval, že by na něj za dveřmi mohl někdo číhat. Zdá se, že je při sestupu na Kubovu Huť vděčný za náš doprovod.
***
Les u Wunderbachu, kde se snažím pořídit nějaké fotky camerou obscurou, je plný neklidu. Ve vánku se tu chvějí celé porosty netýkavky. Mapy slunce prokreslují tu svěží zeleň. V ruinách bývalého mlýna leží velké ozubené kolo. Trochu nakloněné na bok vzpomíná, jak se kdysi otáčelo. Prodírám se hustou a vysokou trávou, svazuje mi nohy. Lezou po mě klíšťata. Postupně šest se jich zakousne. Pádím odsud a mířím divokým porostem plným skalek a padlých stromů do civilizace.
Den se nachýlil. Ležíme v trávě na rejštejnském hřbitově. Po nebi krouží jiřičky, některé usedají na kříž na věži. Mezi temnou kostelní bání a námi se hemží poletující hmyz. Tolik potravy pro ptačí zobáčky! Kostel míjí dopravní letadlo. Pak se procházíme mezi hroby. Pozoruju kříže, zvláště ty staré, protože se na nich tvář Ježíše mění do ztracena. Při jejich tvorbě neprojevil člověk příliš imaginace, kříž se podobá kříži, více fantazie má rozpad a rez. V podpaždí jednoho z Ježíšů si pavouk natáhl pavučinu. Co vědí jiřičky a pavouci o křížích a Ukřižovaném?
Zastavuju se u hřbitovní zdi. Tak mohutný kříž, a přece ho zarostl břečťan. Malý porcelánový andílek sedí na náhrobku a drží v ruce hvězdičku. Je to Sírius? Z jeho tváře vyzařuje klid, důvěra, zamyšlení, ne však to tíživé jako v rytině Melancholie Albrechta Dűrera. Je to důvěra dítěte, které nerozumí hrozbám a zlým zprávám. Má svoji hvězdu, nebojí se budoucnosti.
Večerní hřbitov –
z okna fary
ozářilo slunce Ježíše.
***
Hledáme si nocleh na pláži Otavy, kousek pod Rejštejnem. Je tu skalka, o kterou se otírá proud řeky, vyhloubil tam hluboké dno, říkáš, že tam nestačíš. V tom místě se prý na jaře utopil vodák. Jeho loď se zachytila až na radešovském jezu. Rozděláváme oheň z vyplavených klacků ohlazených vodou do sametova. Mezi klacky je jeden zřejmě ohryzaný bobrem, ale i ty hryzy jsou hladké jak dětský zadeček. Musíme s dřívím šetřit, pod lopuchové listy není vidět a některé dřevo leží zčásti v proudu, je nasáklé vodou. Písek hladí chodidla.
Ohníček hoří, grilujeme hermelíny a pak je vychutnáváme, zatím, co obloha hasne. Zbývá jen šum řeky. Když si natahujeme na písek celtu a na ni ještě karimatky, přivábí moji pozornost matný svit, bod, který vychází z úplné tmy pod kmenem stromu, u nějž ležíme. Co to může být? Samička světlušky ukrytá mezi kořeny a hlínou vývratu? Nakláním se k tomu bodu, přibližuju tvář, svit jako by ke mně putoval z dálky mnoha světelných let. Zastřenost té tajuplné hvězdy mě plní zvědavou úzkostí. A najednou mi vše dochází. To není vývrat, jak jsem se zprvu domníval, je to betonový blok, ve kterém zůstal zakleslý střep z pivní láhve. A v tomto střepu se odráží svit našeho ohníčku.
Usínáme s hlavami blízko u sebe, vydechuju ze své nosní dírky do tvé nosní dírky.
***
Ještě se trochu chvěju chladem. Na vrších už jistě svítí slunce, ale tady v údolí bude ještě nějaký čas ležet stín. Vysoukávám se ze slabého spacáku. Řeka osvěžuje pouhým pohledem. Na kameni leží prázdná nymfa asi pošvatky velké (Perla grandis) s prasklou kutikulou. Dospělá pošvatka se už vylíhla. Včera mi lezla po ruce i po zádech, nevím, zda to byla zrovna tahle, ale chovala se dotěrně. Mohl jsem si ji pořádně prohlédnout, až když odpočívala na stéble trávy. Překvapila mě ta dlouhá křídla, není divu, že s nimi sotva leze a létání jí taky zrovna moc nejde.
Vyklepávám deku
do víru popele
a jdu dál.
Text a foto: Roman Szpuk
{gallery}Jitka/cerven/cervnove_vecerey{/gallery}
Popisky k fotkám (za určení květin a keře děkuju Petrovi Hrbáčovi, za určení nymfy pošvatky Aleši Bezděkovi):
1) Trojhora: stín Boubína, Solovec a Bobík
2) Slunce rozpůlené mrakem
3) Po západu slunce
4) Antikrepuskulární paprsky
5) Janovec metlatý, Sarothamnus scoparius alias Cytisus scoparius u Otavy
6) Smolnička obecná, Steris viscaria alias Viscaria vulgaris
7) Strdivka nicí, Melica nutans
8) Kamzičník rakouský, Doronicum austriacum
9) Andílek z rejštejnského hřbitova
10) Nymfa pošvatky
MINIATURY Romana Szpuka 2019:
5. Jarní vítr
{jcomments off}
