Čtení v kavárně Na Dvorku

20 května, 2019
14:00

Autorské čtení v kavárně Na Dvorku aneb krutá poezie

Přijíždíme do Volyně. Mám v kavárně Na Dvorku dohodnuté autorské čtení z knihy Klika byla vysoko. Vystoupení mi dohodl Pošťák, prý o ně stálo osazenstvo té kavárny.

Pošťák popíjí pivo. Když mi něco chce říct, přikrývá si tvář dlaní, aby nikdo nic neslyšel, vede mě stranou. Pak si dává frťana s kavárnicí Zuzankou. Každé jeho gesto je plné potutelnosti.

***

Zrovna čtu pasáž o knězi, který se snažil ukrátit umírající srnce utrpení tím, že ji heverem mlátil do hlavy.

„Psal jste o srnce, ale nedopověděl jste to. Jak to dopadlo s tou srnkou?“ vzal si slovo jakýsi opilec s morbidním břichem a dvojkou vína v ruce.

„No, asi ji ten farář dobil.“

„Ale jak to s ní dopadlo pak?“

„Po smrti?“

„Po smrti. Chci, abyste to dopověděl, pane autore. Vy jste to nedopověděl, a já to chci vědět.“

Opilec protahuje své tázání do nekonečna, ale na odpověď nečeká. Z nějakého důvodu nehodlá

umlknout, dokud mi nedojde trpělivost.

„Nech mě to dočíst,“ přecházím po nějaké době naštvaně do tykání. „Pak o tom dáme řeč.“

„Žádné pak, já to chci vědět teď.“ S opilcem není domluva. Mele stále dokola, nejsem s to ho

přerušit, uplyne deset minut, začínám být nerudný. „Drž už hubu! Povím ti to pak.“

„Žádné pak! Vy jste něco začal a nedopověděl jste to. Jak to dopadlo s tou srnkou? Chci to vědět teď!“

Rozhlížím se kolem sebe. Nezúčastněné tváře se na mě dívají, jako by se nic nedělo. V rohu se pochichtávají nějaké dívky. Mám pocit, že je tento konflikt nějak naaranžovaný. Že byl dohodnut, aby se něco dělo, něco, co vytrhne tuhle generaci z nudy.

Opilec vrávorá, kolíbá se, mluví a mluví. Z grimas okolo mě vyprchal život. Buď jsou to voskové obličeje bez výrazu, nebo alkoholem zdeformované masky. Přilepené ke zpoceným spánkům a lícím vrství se ve vráskách, varhánkovitě se přetvařují, zbaběle se vznášejí na nitkách dusné atmosféry kavárny. Jako máselnaté siluety, protlačené nožem skrze díry v krajících chleba, stojí tu ti, kteří čenichají senzaci. Možná teď vstanu, servu se s opilcem, něco po něm hodím.

Nakonec se mi nejpravdivěji jeví tvář opilcova. S ním jediným soucítím, protože vnímám i jeho bezmoc. Ptá se, ale ani na chvilku nezmlkne. Připomíná mi modlící se svíčkovou bábu z vimperského kostela, která po bohoslužbě mele jednu předepsanou modlitbu za druhou, jen aby nějak zaplnila prostor ticha.

***

Paměť si v mžiku vybaví mé první autorské čtení v teplické knihovně. Byli jsme čtyři, Svatava Antošová, Pavel Rajčan, Martin David a já. Vzpomínám si na trému, kterou jsem cítil už několik dní dopředu. Musel jsem si dodat odvahu rychlým výstupem na vrcholek Pramenáče v Krušných horách. Pospíchal jsem na horský hřeben pašeráckou stezkou okolo Vlčích skal a cítil jsem, jak mě les podpírá, jak mi věří, a já mohu jít s kůží na trh. Protože básník o sobě musí vypovědět vše. Básník je věcí veřejnou a absolutně zranitelnou. A třebaže se tváří jako hrdý osamělec, potřebuje, aby se za něj někdo postavil, někdo či něco, ať je to třeba vrak luny, bouře, šílenec nebo neexistující Nejvyšší. Ale co se děje tady, v kavárně Na Dvorku? Koho by teď ve spleti opilé samomluvy a v galérii lhostejných tváří zajímalo další moje čtení? Zatmí se mi před očima a třísknu knihou do stolu. Je to kniha objemná a rána je nepřeslechnutelná.

„Jdeme,“ naznačuju ti, že už nás tu nic nečeká. „Bavte se tu dobře!“ kynu těm z kavárny, o nichž nyní nevím nic konkrétního. A tu pociťuju cosi vpravdě zvráceného, protože – také já se bavím. Ano, je to cynické, vím to, ale nemohu si pomoci. Bavím se. Lidská společnost je plná různých kreatur, mrzáčků, je to rmutné i směšné zároveň. Možná opouštím kruté panoptikum siluet z masa a krve, jakési položivé postavy z náhrobků, slaboduché sluhy nízkosti, kterým byla dána příležitost k povyražení.

MINIATURY Romana Szpuka 2019:

1. Posed u Modravy