Miniatury: Voda, voda

18 května, 2019
07:59

Voda, voda

Krajina vysychá. Na Šumavě to tolik nevnímáme. Na meteorologické stanici měříme půdní vlhkost, která nyní v 7 centimetrech dosahuje 20 %, v 35 centimetrech 25% a v 70 centimetrech 31 %. Ale ve vnitrozemí je situace stále horší. Jak uzdravit naši krajinu? Je to ještě v naší moci?

***

Je něco trudnějšího, než stoupat vyschlým řečištěm? Bubovický vodopád v Českém krasu zcela vyschl. V obřích hrncích si trampové udělali ohýnek, černé uhlíky leží tam, kde by se měla točit a vířit průzračná voda. Ale není všechno tak tragické, jak by se mohlo zdát u suchých kaskád. Stačím se ponořit do ledové lázně Malé Ameriky a na nedaleké skalce obdivuju spolu s ostatními krásné květy třemdavy bílé (Dictamnus albus).

Blíží se první jarní bouře. Její temný límec se závojem lijáku postupuje od jihozápadu. Sedíme s partou básníků haiku na zahrádce restaurace. Opilí Moraváci pokřikují na okolojdoucí: „Ahóóój!“ Napomíná je číšník, neposlouchají ho, ani když si z kuchyně pozve posilu. Cítí se dotčeni, jak alkohol posiluje jejich sebevědomí k nesnesitelnosti. Rvačka je na spadnutí.

Kolem našeho stolu putují z rukou do rukou dva široké talíře, na jednom se kouří z pečeného kolena s hořčicí a křenem, z druhého voní jelito. Uvnitř v lokále se slaví, tak jsme dostali i něco navíc. Ale já nemám stání. Otáčím se ke skále, pod kterou se ukrývá klášter benediktinů Svatý Jan pod Skalou. Vysoko nahoře se vyjímá kříž. Odtamtud by se přicházející bouře pozorovala nejlépe. Nechávám všechny u hostince a uháním vzhůru.

Bouře se blíží rychleji, než bych si přál. Nořím se do lesa, ale vítr už se zvedá a na vrcholek je to stále daleko. První kapky dopadají do korun stromů, poryvy cuchají větve s mladým listím. Docházím ke kapli Povýšení svatého Kříže. Liják houstne, na pozadí vápencové stěny už jsou vidět drapérie lijáku. Ukrývám se při východní straně kaple. Vichr žene spoustu drobných krup a hromy duní. Bohužel všechny výboje probíhají jen mezi oblaky. Tisknu se zády ke zdi, vítr žene srážky z druhé strany, tak zůstávám relativně v suchu. A přece se objeví i jeden silný výboj mířící do země. Blesk zasahuje údolí Loděnice. Bleskový kanál ještě chvíli svítí a rozpadá se v jiskry a okuje. Dunivý hrom mi rozechvívá celou bytost.

Když už se liják mění v drobný déšť, stoupám dál k vrcholku 200 metrů vysokého skalního hřebene. Po cestě mi stéká naproti potok vody, v hlíně to klouže. Na vrcholku se cítím podivně nejistě, zábradlí není tak dlouhé, aby nestačilo pár kroků a člověk by uklouzl po kluzkém kameni do propasti. Déšť opět houstne, hromy doznívají a z protilehlých lesů vedle Dušičkové stěny se odlepují chuchvalce par. Déšť mi činí dobře, chladí moji stále trochu omámenou hlavu.

Tu odkudsi zdola stoupá na vrchol bílý pták. Je to holubice. Její svit kontrastuje s šerým lesem. Holubice usedá na okraj strže. Prochází se sem a tam. Láká mě: Pojď blíž. Neuletím ti. Jsem tvá milá, přece nevěříš, že bych ti chtěla ublížit. Pohleď na mé krásné peří. Můžeš si mě pohladit, stejně jako mě hladí kapky deště. Možná ti uklouzne noha. Nepomůžu ti. Stejně tvé lásce uvěřím teprve, až se zřítíš do propasti.

***

Vracíme se z Českého krasu zpět na Šumavu. Konečně prší. Ale po frontě se i ochlazuje. Ač je polovina května, na Churáňově sněží a teplota klesá k nule. V Sušici je jen o trochu tepleji.

Porcuješ ohromné špalky na štípačce, rozřezáváš je na kratší kousky na cirkulárce, já odebírám dříví z hromady pilin a ukládám je do kůlny. Je to meditační, prostá a rytmická práce. Ruce se pohybují, mysl je klidná a trochu setmělá, doma, a přece smutná. Natáčím různě tvarovaná polínka tak, aby do sebe zapadala a celá hromada se zpevnila a držela pohromadě.

Ze střechy kůlny dopadají kapky do sudu s vodou. Za každou se po hladině rozšiřují kruhy do stran. Vlnky se odrazí od okraje sudu a vracejí se zpět, kde se opět setkají. V tu chvíli na ně dopadá další kapka. Rytmus je neomylný. Z bodu zrození se rozbíháme do stran, ztrácíme se sami sobě, a když se pak vracíme před smrtí zpět, přichází někdo nový. Ale to už se nás netýká.