Miniatury: Fragmenty

16 dubna, 2019
07:20

Fragmenty

Poštolky se páří na ciferníku vimperské zvonice. Mířím ke Kozárům na hořické trubičky. Paní Kozárová mě zve na kávu. Sedím tu sám, málokdy sem někdo zabloudí, aby vstoupil do pomaleji plynoucího času. Mám někdy pocit, že tu nacházím teplo ztraceného domova. Alespoň na chvíli.

„Byl jsem v nemocnici za mámou,“ vypravuju jí. „Je tam Danuška, vychrtlá stařenka. Chodí po chodbě sem a tam. Nemůže najít dveře svého pokojíku. ‚Pojďte, já vás nasměruju,‘ říká sestřička a odvádí ji k jejím dveřím. Je to marné. Danuška je za chvíli na chodbě a opět bloudí. Její řeč se skládá z fragmentů myšlenek. Jako slova nalezená na útržcích papyrů někde v poušti. Nebo zlomky citací z Hérakleita. Usmívám se. A ona podezíravě: ‚Proč se smějete?‘ ‚Kvůli jarnímu sluníčku,‘ ukazuju z okna. Tu Danuška zvedne prst, jako by se chystala říci něco velmi důležitého. ‚Já říkám, člověk si na něco sáhne… Pak je to velký… A nakonec je to zbytečnost.‘ … Tohle byla nejsouvislejší myšlenka, kterou jsem od ní zaslechl.“

***

„Dělala jsem pečovatelku v soukromí,“ odpovídá mi paní Kozárová. „Starala jsem se o dvě staré paní, dělnici a někdejší úřednici u nějakého továrníka. Dělnice měla o něco vyšší důchod. A úřednice jí to záviděla. Dělnice byla slepá. ‚Vidíš, jak krásně svítí měsíc?‘ ptala se jí úřednice. ‚Vždyť víš, že už roky nevidím,‘ odpověděla jí dělnice. ‚Ale tohle musíš vidět,‘ odpověděla ta úřednice, jako by jí tu slepotu nevěřila.“

„To, jak jsme žili, ukáže se pak ve stáří,“ uvažuju.

„Stačilo moje jméno,“ pokračuje paní Kozárová. „Starala jsem se o Němku. Za druhé světové války přišla někde na východě o syna. Když zjistila, že se jmenuju Ivana, říkala: „Die russische Frau vill ich nicht.“

***

Paní Kozárová má vynikající paměť. Vzpomíná, jak se v dětství pohybovala v Chomuticích u Hořic poblíž ústavu péče. Vedly to tam boromejky.

„Ani čtyři roky mi nebyly,“ vypravuje. „Každý z chovanců dostal na den úkol. Jeden děda měl sbírat hluchavkovité květy, ale nechtělo se mu. Seděl na náspu a já mu je co malá holčička sbírala. Jiný chovanec měl hydrofobii. Sestry ho jednou týdně musely svázat do kozelce a umýt. Slyšela jsem ho, jak řve. Vrchní sestře se říkalo velebná matinka. Jmenovala se Odona, měla zlatý zub a smrdělo jí z pusy. Chtěla mě chovat, ale já se bránila. Ještě vidím její sladký úsměv a ten zlatý zub, který tak zlověstně trčel. Říkala, že se jí zjevuje Panenka Maria. Jednou jsem se šla podívat, kde se jí zjevuje. Měla tam porcelánovou sošku a já už takhle malá jsem si skepticky řekla: No jo, to je ta Panenka Maria, co se ti zjevuje. Sloužil tam Páter Melich. Dělal něco na zahradě, na hlavě nosil kapesník s uzly v rozích a připomínal mi Mojžíše, ten se také zobrazuje s rohy. Odona byla zlá. Ale sestra Jana byla mladá a hodná, té bylo tak pětatřicet let. Učila děti, jinak žila v klauzuře. Občas jen tak z rozvernosti s dětmi utekla ven a pak ji za to stíhaly různé tresty. A byl tam ještě jeden páter. Jmenoval se Sedlák. To byl její milý. Ostatní sestry ho Janě záviděly. Páter Sedlák uměl všechno opravit. Pustil se i do traktoru. Ještě vidím, jak mu zpod něj čouhaly nohy v klerice. Šla kolem něj jakási sestra a řekla mu: ‚Pane faráři, vy zas budete jak čuně.‘“