Miniatury: Soumrak na Šeravě

31 března, 2019
09:25

Soumrak na Šeravě

Bezlistým bukovým lesem lze dohlédnout až nahoru, kde mezi kmeny probleskuje nízké slunce. Doprovází nás na naší pouti pod Světlou horou. Kousek pod cestou pramení Volyňka. Teď na jaře tu vyvěrá ze země spousta vody. Je to naděje, že kraj nevyschne.

Když za křižovatkou cest na Obrovec, Lipku a Horní Vltavici stoupáme na Šeravu, slunce svítí přesně v podélné ose té jak šňůra natažené cesty. Všude kolem leží v lese ještě spousta sněhu. Na louži se choulí celé ostrůvky složené z drobného hmyzu. Jsou to chvostoskoci (Collembola).

Ohromná louka už leží ve stínu. Jen stromy na východní straně osvěcují narudlé paprsky. Měchy smrkových korun jsou plné vzduchu, chybí jen varhaník noci. Skrz průsek se zvedá masív Boubína.

Před lety, kdy jsme tu hledali s Johankou páteříky, nám stádo býků pomohlo rozrušit půdu. Nacházeli jsme skleněné kuličky ve stopách kopyt, ale museli jsme být opatrní. Johanka psala o sklárně bakalářku. Chtěla do mapy zanést původní cestu, nabídl jsem jí, že po jejím náznaku proběhnu s džípíeskou, ovšem daleko jsem se nedostal. Pevně semknuté stádo býků se zvedlo a rychlým během se mě snažilo z boku dostihnout. Byl jsem rád, když jsem včas přeskočil ohradu.

***

Lezeme k ruinám sklárny, rozhrabáváme krtince. Můžeme být klidní, býci pana Brautfergera tu nejsou. Lezeme pod klenbu vyskládanou z kamenů. Protéká jí voda. Jak dlouho tu ještě tohle dílo šikovných rukou vydrží? Práce to byla precizní, ale nic neodolá času.

Nacházím půlku modrého páteříku. Slibuju si, že když najdu deset celých zrnek, začnu se opět modlit růženec. Ale ta modrá půlka zůstává jediná jak kontaktní čočka, kterou jako nepotřebnou odhodil slepec.

Obloha na západě růžoví a uprostřed louky nacházím vanu. Není ani rezavá. Jako by ji sem někdo přinesl teprve nedávno. Dokonce je opatřena i zánovním špuntem. Možná sloužila k napájení býků.

Stmívá se. Bereš si z hromady dřeva polínko. Chci Ti ho nést, ale nepůjčíš mi ho. Máš doma na hromadě dříví polínka z různých částí Šumavy. Do kroku nám houká sýc rousný.

***

Nemohu spát. Sedím na ochozu stanice schoulený v bundě, a pozoruju Síria. Už když tu byli Magdon a Pošťák, problikl večer zpoza stratokumulu, a byl tak zvláštně ostrý, jako střep, pulsoval, házel barvy. Skoro jako by předstoupil před mrak. Vbodl se jako fantomová bolest hvězd. Dívám se tedy na něj a modlím se. V prstech držím půlku páteříku ze Šeravy. Připomíná miniaturní vesmírnou klenbu. Co přidám svými slovy k vesmíru? Spíš jen nechám slova, aby si cestou tam nabrala z noci ticho a vrátila se zpět.