Miniatury: Jarní vítr

17 března, 2019
07:47

Jarní vítr

Vimperským náměstím vane ledový vítr, sbíhá dolů ke zvonici, naproti mu běží dívka, kterou do kopce táhne psík. Za patami jí víří listí. Podobný vír se objevil i u kostela. Ježíš na kříži k němu naklání ucho. Procházím okolo vrat, nahlížím do starého dvora, kde leží pod sušákem na prádlo zbytky sněhu. Padají mokré vločky, hned tají, bubnují mi nad hlavou do plechové stříšky, deklamuju do jejich rytmu Alkoholy Guillauma Apollinaira.

***

Jedu za tebou do Sušice. Za Stachy na volných loukách má vítr volné působiště, všechny jehnědy visí stejně šikmo. Vystupuju u lomu poblíž Bohdašic. Tady někde si už od března připravuješ dříví na příští zimu. Šplháš svahem, shazuješ dolů obrovské špalky.

„Tohle by nedělal ani chlap,“ obdivuje tě hajný. „A vy, s takovou postavičkou.“

Rád bych ti pomohl, ale mám berle po artroskopii, nemohu za tebou do toho krpálu, připadám si trapně. Že bych sesbíral alespoň byliny na večerní čaj? Mladičké kopřivy, jahodníčky?

Tady jsou!

Odhazuju berle

mezi květy podbělu.

***

Druhý den se jdeme podívat na židovský hřbitov do Dlouhé Vsi. Lišejníky na náhrobních kamenech tvoří květy a věnce. Luštíš hebrejské nápisy, to tajuplné písmo na mě působí jak zpráva z jiného vesmíru. Pak míříme rozbahněnou cestou na druhý hřbitov, ten křesťanský. Alespoň se zdá, že je to křesťanský hřbitov, když je na něm tolik křížů. Kos se nás lekne, s pokřikem kličkuje mezi hroby. Plastiky na náhrobcích ke mně promlouvají. Ježíš opírá hlavu do dlaně, chybí jí však tři prsty. Ukřižovaný, jemuž kamsi zmizel kříž, zvedá ruce vítězně do prázdna a jiný Ježíš je pohlcen až do pasu hustým keřem zimostrázu, jako by stál v zelených plamenech.

Potom jdeme k jezu na Otavě. Kousek od něj stojí na chůdách postavených z kamenů, rozkošná chalupa. Je to hnízdo někdejšího androše Chmelíka. Domek zřejmě dobře vzdoruje povodním. Představuju si, že stojím na ochozu a přímo pode mnou teče rozvodněná a kalná Otava. Na břehu kus po proudu zbudoval majitel hráz v podobě snosů. Vznikl tak za ním rybníček. Stojíme na jezu, jehož nafukovací vak rozhoupává v pravidelném rytmu proud vody. Pokračujeme po břehu, kořeny jsou omleté vodou a předvádějí nám všechny stupně hnědi a okru. Déšť co chvíli zeslábne, blikne slunce a rozzáří krůpěje na větvích. Jsou to noty a hudba podle nich hraná je světlem oděná.

***

Dívám se z tvého okna dolů na louku. Ovečky hledají něco k snědku mezi suchými drny, šest jehňátek se drží u nich, občas poskočí. Mezi nimi se černá spousta nových krtinců. Oblohu na západě zbrázdil divoký vítr, oblaka jsou zlatě ovroubená, krmítko na tvé terase se houpe, pak jeden z poryvů odhazuje stranou sušák na prádlo. Déšť střídá slunce, duha se zabodává do mokrého asfaltu silnice. A jak se stmívá, vichřice Eberhard sílí. Stromy praskají, větve dopadají na silnici, jedno z aut zůstává stát u krajnice s roztříštěným předním sklem. Oháníš se motorovou pilou, pobíháš ve tmě mezi kmeny. Táhnu s tvými dětmi klacky do příkopu. Pak přijíždějí hasiči. Modré majáčky nám blikají na práci.

„My si to dříví vezmeme,“ oznamuješ těm chlapům.

„Ano, jistě, vždyť jste si to pořezali,“ souhlasí hasič.

Obloha je najednou tak čistá. Hvězdy jiskří, stojí na místě a také vítr se po půlnoci trochu uklidňuje. Dívám se vzhůru. Je mi najednou tak smutno. Můj život se rozpadl na vyhasínající uhlíky. Už nedrží pohromadě. Ale vše se nakonec uklidní, vše bude odpuštěno a všechno je milost.

{gallery}vimperk/2019/01_leden/miniatura_16_3{/gallery}

Text a foto: Roman Szpuk

MINIATURY Romana Szpuka 2019:

1. Posed u Modravy