Miniatury: Dlouhé zimní noci

3 března, 2019
07:02

Dlouhé zimní noci

Celý leden se po Šumavě honily vánice. Směnu co směnu mě navštěvovaly na Churáňově. Zavíral se za nimi rozhled do kraje. Za dlouhých nocí slyšel jsem je hučet za okny a ráno jsem prohazoval cestičky od stanice k přístrojům. Meluzína mě prosila, abych ji pustil dál, že se jen na chvíli ohřeje, ale místo toho, abych využil její nouze a svedl ji, vyšel jsem na zaváté zápraží a vyfukoval jsem do jejích šatů marihuanový kouř. Pomalu, ale nezadržitelně se zvyšovaly závěje.

Sledoval jsem, jak se zdvihá sněhová pokrývka na zemské hranici. Blatný vrch dosáhl na 202 cm, Roklan dokonce na 225 cm. My jsme se vyhoupli na 101 cm. Ale i zde vyrostly závěje do dvoumetrové výše. Zatím, co vánice kroužila kolem stanice, svíčka u mého lůžka hořela klidně. Někdy se její plamen zachvěl. Vítr, opírající se o sklo okna, mě konejšil ukolébavkovým chorálem.

Vzpomněl jsem si na trapistu otce Jeronýma. Napsal o Nejvyšším, který mi nikdy neukáže přímou cestu. Naopak, někdy se zdá, že mě vede oklikou a to pak bloudím po všech čertech. Dokonce se vracím a opouštím těžce dobyté pozice. Možná mi chce Nejvyšší ukázat rozmanitost celého světa, jeho proměny a všechny barvy, smutky i radosti, než z něj definitivně odejdu. Nevím, jak to všechno dopadne. Ale není mojí věcí znát to, nepřísluší mi opájet se nadějí. Otec Jeroným užil zajímavé metafory. Nejvyšší mi uvařil chutnou a voňavou kávu. Šálek postavil na stůl, ale chce mi ještě něco říci, vyžaduje ode mě, abych se soustředil na jeho – mlčení. A káva vychládá. Tady přede mnou na stole či tam, venku ve vánici, kdo ví?

Jen plamínek svíčky se mnou bdí a monotónní hudba noční vánice doprovází tlukot mého srdce. Občas v takové osamělosti pomyslím na Karen Roosovou, která 8. dubna 1933 spáchala sebevraždu ve východním Grónsku, kde pracovala jako zdravotní sestra. Čekala s tamním knězem dítě. Zůstaly po ní ve sněhu stopy až na okraj ledu. V místě, kde zmizela, nechala ležet lahvičku od morfia a lyžařskou hůlku. Své zápisy z posledních tří měsíců života vytrhla z deníku. Poslední zápis se dochoval z 10. 1. 1933: Dobrý Bože, není mi vůbec dobře. Asi ze mě vysává energii polární noc. … Dnes tady sedím uvězněná, protože se včera strhla zběsilá vichřice. Venku zuří oslepující vánice. Všechny domácnosti zapadaly sněhem a bouře jenom sílí. Kdo nás z těch závějí vůbec osvobodí? Karen se nikdy se nenašla. Za dva dny měl přijít úplněk. Možná byla hvězdná noc.

***

V únoru se počasí uklidnilo. Do proházených cestiček mezi přístroji se začala snášet smrková semínka. Zda měla víru jako ta hořčičná? Hory se však nikam nepřemístily. Jen inverze se začaly vytvářet a s nimi se otevřely daleké rozhledy k Alpám. Stoupal jsem párkrát na vrchol Boubína, abych se pokusil vyfotit tetelící se vrcholky vzdálených štítů a tajuplné modré záblesky nad kotoučem vycházejícího slunce. A slunce prostupovalo zrcadlícím vzduchem výš a výš, jeho žár se odrážel od reflexních ploch atmosféry, svit se rozléval a opět sléval, vytvářel přesýpací hodiny i amfory. Prozpěvovaly mi k tomu křivky. Také jejich zvonky měly modrý hlas.

***

Ve Vimperku se Volyňka pozvolna osvobozuje od ledových šperků. Jako by slunce kázalo marnivé řece pokání. Skorci, vzácní hosté, poletují z kamene na kámen, občas zmizí pod hladinou, aby se po chvilce vynořili o kousek dále. Jak jsou otužilí.