Miniatury: Výstup na Stožec

23 února, 2019
08:02

Výstup na Stožec

Vycházíme z dlouhé obce Dobrá k temné siluetě Stožce. Sníh zprvu drží, ale když se vydáváme nejkratší cestou vzhůru, začínáme se bořit. Jdu první, prošlapuju ti cestu. Pot ze mě leje. Opírám se o kmeny, propadám se pod ležící kmeny, které pod bohatou sněhovou pokrývkou vůbec nevidím. Pařezy si nasadily kápě. Usebrány probírají si znovu své životy, dokud byly ještě stromy.

Stejné cesty vzhůru využil i rys. Jeho čerstvé stopy mě vybízejí k následování. Vida, ty kočičí tlapky jsou tak veliké, že se v nich propadám méně. A tak mi tu neznámá šelma prošlápla stopu. Jenže rys měl svůj vlastní cíl a po chvíli ho jeho lovecký instinkt svedl jiným směrem. A tak musím znovu jít bílou záplavou jako první. Pomáhám si rukama, následuješ mě. Může ti otisk prstů ve sněhu předat trochu tepla?

***

Dofuněl jsem pod staré buky a javory. V jejich korunách to zpívá, jako by tam ptáci měli předjarní sněm. Nevidíme však ani jednoho a podle vzájemně se překřikujících hlásků nejsme s to určit, o jaké ptáky jde. Kdybych se narodil jako pták, chtěl bych, aby to bylo tady. Támhle ve stromě vidím dutinu, tam bych vyhlédl z vajíčka, spatřil světlo světa, poprvé uviděl své rodiče. Necháme se unášet tím švitořením jako na nějakém orientálním trhu. Smlouvá se tu o cenách? Semínko za tři sluneční paprsky? Lesk v černém očku za barevné pírko?

Vycházíme na skalky na samotném vrcholu. Kalhoty mám na ždímání. v botách ledové jezero. Ty na tom jistě nejsi lépe. Je tu liduprázdno, sníh je nedotčený, už dlouho sem nikdo z lidí nevystoupil. Slunce se do nás opírá. Vítr vane od jihozápadu. Žasneme nad vrcholky Alp, které vidíme v oparu na jihozápadním obzoru.

Sestup ke Stožecké kapli není snadný. Na příkrém svahu propadnu a zajedu v pádu pod ležící kmen. Je třeba dávat si pozor na každý krok. Kaple je tichá, okrový paprsek vniká dovnitř a ozařuje kříž na oltáři. Za ním nehybná Panna Maria chová Ježíška a ukazuje mu bílý květ růže.

***

Scházíme opět z Dobré sněhovou planinou k Vltavě. Slunce už je nízko, nizoučko. Dosáhne zubatého hřebene lesů dříve, než přejdeme po mostku přes rozjímavý tok? Naše stíny jsou protáhlé, tvůj jen nepatrně kratší, v obou rukou se mu komíhají dlouhatánské promáčené ponožky, které sis svlékla v hospodě U Němečka.

Na břehu září bronzovým svitem loňská ostřice. Jako by měla vlastní žár nebo by se do ní vpletlo ohnisko paprsků. Vltava teče neslyšně a pomalu, led ji brzdí a vede místy k rozlivu. Zastavujeme se nad oranžovým lišejníkem terčníkem zedním. Ale to už se slunce dotýká obzoru. Den končí.

Na druhém břehu objevujeme ohromné břízy a osiky ohlodané bobry. Chtěl bych mít jejich zuby. Když vidím, co jejich chrup dokáže, ten můj mě začne bolet. Teplota sestupuje opět pod nulu. Led tu a tam zapraská jako by mu loupalo v kloubech. Taje nebo jej studený vzduch sevřel další neviditelnou obručí?

Zřejmě vítězí kapalné skupenství. Únor se překlopil do druhé poloviny a i to nejpevnější zimní brnění se zemi obnosí. Promění se v rez loňského listí, které pak jarní vítr bude honit po povrchu firnu.

***

Večer si zapalujeme svíčku. Sedíme u kuchyňské linky, popíjíme čaj, ve kterém je uvězněn stejný odstín jako za večera ve stéblech trávy u meandrů Vltavy. Čtu ti pohádku Andersena o hlemýždi a šípkové růži. Hlemýžď zachmuřen čeká na den Dé, kdy něco velkého vykoná. Keř kvete, protože kvést musí. Nemá k tomu důvody, neptá se po smyslu svých květů. Nakonec ale oba, jak hlemýžď, tak šípkový keř, podlehnou zániku, obrátí se v prach, ať se snaží porozumět světu cestou skepse nebo vydanosti.

A tak ti čtu o krásách tohoto světa, které vidíme v rozměrech nevídaných, protože když se na ně díváme, otevírá nám nové dveře náš zdvojený dech. Jak krásná jsi, přítelkyně moje, zlatovlasá pastýřko stáda mých pobloudilých ovcí.

Text a foto: Roman Szpuk

{gallery}vimperk/2018/12_prosinec/miniaturkaafotky{/gallery}

MINIATURY Romana Szpuka 2019:

1. Posed u Modravy