Miniatury: Přebrodit Křemelnou

31 prosince, 2018
10:01

Přebrodit Křemelnou

Kloužeme po svahu dolů do rokle Pěkného potoka. Procházíme okolo ruin stavení osady nazvané Bystrá. Stromy pokrývá mech rokyt cypřišovitý, vystupují z něj červené plodnice lišejníku hávnatky obetkané. Podmáčená louka vyzařuje sychravý chlad, v otvorech po oknech stojí zbytky hrnců, na ulomené větvi u kmene visí konvice bez dna, místy se povalují kovové součásti mlýnu. Rezavějí a vstupují do země. Dá se říci, že se tam vracejí?

Stoupáme nad opuštěnou osadu. Pěkný potok je plný vody, ve stínu stromů se třpytí proud. Přeskakuje kdejaký z kamenů v podobě rozechvělých vějířů. Vysoko nad námi u skal nás upoutává pohyb. Rozeznáváme paroží. Že by jelen? Je jich tam spousta. Kráčejí rozvážně jeden za druhým po neviditelné pěšince. Počítám, počítám, nemohu se dopočítat. Jistě je jich přes dvacet, samí urostlí samci. Místy jsou z nich k vidění jen ty parohy, těla jsou ukrytá za nízkou a dlouhou vyvýšeninou. Září ve slunci jak ozdoba pohanského božstva v orloji. Jsme tedy svědky pánské jízdy? Kam jdou? Mají cíl?

„Héj, kluci, počkejte na mě!“ volám na ně přitlumeně, abych je nepoplašil. Mračíš se. Jsem tady přece s tebou.

Postupujeme podél proudu Křemelné. Obcházíme mohutné kmeny smrků obité krami. Kolikrát byly zraněné až do holého dřeva, až pod ně. Rána se zhojila krajkou zdřevnatělého mízního pletiva (kambium), počala se takto sličně hojit a už se přiblížila další zima, další tání a nové kry se zabodly do těžce zkoušených svalů stromů. Jejich kmeny se ve spodní části prohnuly po směru toku jak válcovité luky.

Z tváří lesa, z těch cizích zákoutí více a více otisků nacházím na své duši. Cizota se však neproměňuje v nové útočiště. Nechci zapomenout. Chci být zapomenut. Proud ví, co to znamená zapomnění. Něžně i důrazně ohlazuje balvany. Stačí mu malá prohlubeň, vezme si na pomoc oblázky a vytrvalým omíláním dokola, stále dokola vykrouží dokonalou nádobu, kamennou nálevku zdobenou živými barvami uzounkých vrstev horniny¹.

„Musíme se dostat na druhou stranu,“ říkáš mi. A tak se zouváme. Vstupuješ první do ledové vody, koryto je plné, trochu nám to podemílá nohy, kterých se brzy zmocňuje křeč. Držíš v náruči fenku Zuzanku, která neprotestuje, dostala dnes co proto v lese od neznámého zvířete, a tak je zkroušená, občas poposedává, kdo ví, zda ji nějaké čelisti nepopadly za zadek.

„Kdybys řekl, že to brodit nebudeš, klesl bys v mých očích,“ říkáš mi.

„A jaké budou zbývající dvě zkoušky, princezno?“

Poznámka 1: Z mailu pana Pavla Hubeného: To je klasická pararula, tedy krystalická břidlice moldanubika- někdy ve starohorách přeměněné písky a jíly mořského dna, nejdříve tlakem, pak i teplotou na kontaktu s magmatem, kterým je v tomto případě žulový suk zabírající část údolí Křemelné (přesněji muskovit-biotitický granit).Na kontaktu s pararulami ( silimanit-biotitickou pararulou s migmatity) se vytvořil pás metamorfovaných břidlic (cordierit-biotitické pararuly). Pararulu, která přichází v úvahu, bych asi nazval migmatitem, ale v této zóně jsou si ty pararuly dost podobné.