Miniatury: Listopadové toulky

24 listopadu, 2018
07:46

Listopadové toulky

(Churáňov – Horská Kvilda – Hamerský potok – Vydra – Zhůří – Otava – Přední Paště – Velký Babylon – Rejštejn)

Louky okolo Horské Kvildy pokryl závoj jíní. Vzduch je ostrý, fouká východní vítr, který žene z návětrné strany chuchvalce nízkých mraků. Zde se páry rozpouštějí, slunce svítí, ale moc nehřeje.

U statku stojí nehybný koník. Snažíme se ho s Oldou oslovit, ale koník se ani nehne. V údolí pod ním vřou chladné mlhy. O kousek dál dvě ovce okusují zmrzlé zbytky suché trávy. A támhle za ohradou nás straší podivní dlouhosrstí krampusáci. Krávy s divokými rohy. Je to Skotské náhorní plemeno, Scotish Highlands.

Blížíme se k Hamerskému potoku. Za mřížkou shlíží postava Panny Marie a u nohou jí leží lístek s básní. Protahuju ho mřížkou ven, vida, autorem je známý poeta, který touto dobou žije na Horské Kvildě, Ondřej Fibich. Putovat horami a psát básně na konkrétní místa, věnovat je ve vší skrytosti třeba lidem, kteří tu žili, považuju za pěkné splynutí člověka s krajinou¹.

Hamerský potok už místy zdobí krajkové spodničky rampouchů, zvláště tam, kde jeho tok nezakrývají větve smrků a kde v noci klesla teplota ještě o něco níže než v lese. Zastavuju se u tří stébel, na kterých se usadil led v podobě hlásných trub či skleněných didgeridoo. Jejich trychtýřovitě rozšířené konce jsou takřka přitisknuté k hladině. Přímo pod nimi vyvěrají chumle bublinek. Máme snad možnost vyhlásit takto pstruhům poslední soud? To ne, nechceme je lekat blbostmi, kterými se zabývají lidé. Pstruzi se radují z čisté a ledové vody.

Nad pravým břehem Hamerského potoka, v místě, kde už jsou vidět mezi větvemi střechy Antýglu, lezeme na vrchol špičaté skály. Cestou nahoru překonáváme zátarasy padlých kmenů, na nohy nám číhají mechem zarostlé díry mezi šutry. A pak pokračujeme dál v sestupu podél toku Vydry.

Slunce nízce prosvětluje tok divoké řeky. Máme to štěstí, že svítí skoro přesně v podélné ose toku. Ozařuje ohromné balvany, mezi nimiž se voda skoro ztrácí. Jen místy vyšplíchnou mezi kameny do slunce kapičky vody. Jinde se zvedá dokonce vodní mlha, taková, která se ve větší míře tvoří pod vodopády. Pobíhám, hledám vhodný úhel pro spatření duhy. Olda si lehá na jeden z balvanů a vyhřívá se v listopadovém slunci. Libuje si, jaké je teplo. Kdybych byl pstruhem, měl bych pocit, že si pluju křivolakými uličkami na dně bizarního města. Nade mnou se klenou a tyčí kamenná stavení, která vykazují o mnoho více tvůrčí odvahy než modernistické krabice z velkoměst.

Stoupáme od Turnerovy chaty k bývalé sklárně Tiefenau. Levý svah nad námi ozařuje slunce, nás cesta vede stínem, ale stoupání je tak dlouhé a namáhavé, že mi z tváře kape pot. Na okraji louky nám do tváře zavane ostrý vítr od východu a už opět nad sebou vidíme cáry mraků odpoutávající se od Zhůří a Huťské hory. Docházíme k pěknému dřevěnému křížku, u jehož paty někdo vystavěl kamenné mužíky², a pokračujeme ke Zhůřské slati a dál k Ranklovu. To už na les lehá mlha. Slunce se těžko prodírá mezi kmeny, jen po pruzích paprsků se dotýká zmrzlé půdy a naše prsty ztrácejí citlivost.

Nasazujeme závratnou rychlost chůze. Bolí mě už chodidla, meniskus pravé nohy, občas naberu špičkou kámen, který letí daleko přede mne. Na Nových Hutích čekáme na autobus. Zprvu jsme zahřátí zběsilým tempem, ale pak se do nás dává zima, obcházíme kostelík s nízkou věží, střídavě schouleni sedíme nebo poskakujeme, třeme si dlaněmi stehna. V autobuse se mi z prokřehlé dlaně nechtějí odlepit mince.

{gallery}vimperk/2018/11_listopad/miniatura_1a{/gallery}

***

Ani druhý den není tepleji, na Zhůří stále fouká od východu, jen oblaků je méně.

Čekáš na mě v autě. Jsem rád, že se mohu uvnitř zahřát. Sjíždíme přes Svojše k Paštěckému mostu, odkud vede pohodlná cesta ke kapličkám na Přední Paště. První z nich je kaple Panny Marie Pomocné u štol. Za kaplí jako by vedla průrva do středu Země. Tam se horníci pomodlili, aby pak sestoupili do dolu svaté Panny Doroty. Druhá větší kaplička též Panny Marie Pomocné stojí na okraji louky pod mohutnými korunami listnáčů. Neroste tu žádná smrková monokultura, do fantastických tvarů se tu kroutí buky a borovice.

Přes Paštěckou paseku vede cesta na vyvýšenou louku nazvanou Velký Babylon. Leží v nadmořské výšce 950 metrů. Otevírá se z ní výhled na Huťskou horu, nad kterou se již objevují první čočkovité altokumuly – předzvěst fronty, která přinese sněžení. Ještě naposledy můžeme obdivovat bronz luk. I jezevčík Bak, který nás doprovází, má radost. Dovádí, jako by si samým nadšením z volného pohybu nevěděl sám se sebou rady a cítil potřebu vyjádřit se skotačivým tanečkem.

Prý sis přála chlapa, který by s Tebou udržoval stejný rytmus chůze. Jsem o trochu vyšší, ale ty máš delší nohy, tak se můžeme sladit. Jezevčík má svůj vlastní rytmus úměrný jeho krátkým nožkám. Běhá před námi, občas zmizí, a tak voláš: „Baku! Baku!“ A hvízdáš na prsty. Tak to jsi v mých očích stoupla, já to totiž neumím.

Pokračujeme v sestupu k Rejštejnu. Tady je zvláštní místo nazvané Luha, stojí tu dost zanedbaný domek s pavláčkou.

„Mít tam houpací křeslo, přes nohy kostkovanou deku,“ navrhuješ.

„Na to máme ještě čas, ne?“

Zastavujeme u zřejmě původního křížku zarůstajícího trním. Nápis Venite adoremus se takřka ztrácí. Tři andílci mají podivné atributy, poznávám jen kalich s hostií, ale co značí ten trojlístek? A jakýsi věneček, na jehož čele jako by hořelo srdce³?

Sestup nemá konce. Jen podle okolních hor, které stále rostou, poznáváme, že se blíží údolí Otavy. A tady nás najednou z bukového listí pozdraví modře zvonek. Ačkoliv mrzne a slunce už tu dávno nesvítí, jeho květ je dokořán⁴. Co ví zvonek o blížícím se sněhu? Tuší, že zítra už se slunce nedočká? Nabral si z oblohy modř a nyní se s ní chlubí.

{gallery}vimperk/2018/11_listopad/miniaturka_2a{/gallery}

Poznámky z mailů profesionálního průvodce po Šumavě Josefa Pecky (1, 2), kunsthistorika Jiřího Haubera (3) a botanika Petra Hrbáče (4):

1) Xanderovy domy: při cestě z Horské Kvildy na Filipku stávalo devět domů (dnes pět). Pojmenování je podle osadníka Alexandra Luksche. Dle ústního vyprávění tady stávala první stáj pro soumary, později přesunuta blíže k Horské Kvildě. Kvůli přepadávání. Vlastně i nedaleký kopec se jmenuje Lapka (Diebstein).

2) Křížek leží pár metrů nad bývalou chalupou rodiny Krieckl, Hluboká (Tiefenau čp. 15). V domku se narodila manželka Seppa Rankla, resp. si ji tady vyhlídl v kolíbce. Měl s ní sedm dětí a jak na Šumavě liteře bylo několikrát připomenuto, má se za to, že extrémně velcí lidé nebývají plodní. Takže, buď to neplatí, nebo ty děti nebyly Seppa nebo můžou platit obě varianty.

3) Ten (vavřínový) věnec je symbol vítězství nad smrtí – tím jsem si jist. U toho třetího atributu mohu jen spekulovat. S pravděpodobností to bude opět nějaký symbol Kristovy oběti a zmrtvýchvstání. Mohla by to být např. dubová ratolest se třemi žaludy – to ber ale jako čirou hypotézu. Venite adoremus je něco jako Chvalme přicházejícího. Většinou se to pojí spíše s námětem Ježíšova narození.

4) To by mohl mít zvonek okrouhlolistý, který je dost pozdní. Jenže, a to mě mate, dle dochovaného lodyžního listu i květu vypadá, sakra, jako relativně teplomilný zvonek broskvolistý. Čumím na to jako puk.

Text a foto Roman Szpuk

1. Loučení s Friederike