Miniatury: Říjnové květy jahod

3 listopadu, 2018
07:35

Říjnové květy jahod

Hledáme u Dračích skal kříž na památku nešťastné učitelky z Kašperských Hor, která sem před deseti lety vedla děti na školním výletu. Druhý den se sem vrátila a ukončila dobrovolně svůj život. Co může mladého člověka dohnat do takového zoufalství, že už nevidí, kolik nových a nečekaných cest se před ním v jeho věku ještě otevírá? Nepronikneme do duší trpících jinak, než prostoupením celé jejich životní cesty.

Ze skály se otevírá pohled na okolní hory i do údolí, kde šumí Otava. Její hlas se tu už po tisíciletí vpíjí do okolních skal a lesů. Pokračujeme k Jelenovu a k místu zvanému Tomashof, kde strávila dětství šumavská pamětnice Marie Malá. „Býval tam pod i nad cestou velikánský sad, jabloně, hrušky, švestky, ryngle, malé i veliké slívky a další,“ přibližuje nám tamní prostředí před mnoha lety paní Malá.

Míjíme křížek u cesty jakoby narychlo, ve spěchu natřený. Nápis na oválné desce kdosi odflákl, jako by už spěchal někam na pivo.

„Ten křížek je u cesty vpravo, nedaleko od Tomashofu,“ doprovází naše prožitky vzpomínkami paní Malá, „O ten jsme stále pečovali. Vysázela jsem tam také konvalinky, sasanky a jiné cibuloviny, na jaře vždy kvetou,“ Škoda, že není jaro. A pak se překvapeně skláníš. Pod spadaným listím objevuješ kvetoucí jahodu. Teď na konci října? Je to možné? Jak jsi poznala, že se pod listem ukrývá tak drobný kvítek?

***

Docházíme ke statku. Na vratech stodoly visí sluníčko s paprsky z klacíků, na sloupku plotu trůní kamnovec, nádoba na ohřev vody, která bývala zabudovaná přímo v kamnech. U kotouče travou zarůstajícího sena stojí netečná ovce a u lesa je zaparkovaný traktor. O hromadu dříví se opírají měděné plechy. Svah se prudce sklání dolů k Vydře.

„Tam bydlívali Hablovi,“ přibližuje mi to místo paní Malá. „Po nějaké době odešli do Německa za příbuznými. Obyvatelé německé národnosti, kteří pracovali v lese, tenkrát do odsunu nemuseli. Po vystěhování se tam usídlila rodina Beranova – nezůstali tam dlouho a odstěhovali se do Rejštejna. Po nějakém čase tento dům koupila rodina jako rekreační chalupu a nyní ji vlastní jejich syn Pecánek, zaměstnanec Národního parku Šumava.“

Sestupujeme k Vydře. Turnerova chata je zavřená, celé údolí podzimně oddechuje po náročné prázdninové sezóně. Okolo chaty se potulují chundelaté kočky, vypadají jak malí lvíčci. Ale jsou přítulné ty tajuplné hlídačky svatyně turismu. Udržují zde zdání atraktivity místa, hájí život z výspy kočičí oddanosti, klidné a hrdé, nic zdánlivě nepotřebující.

Když se vracíme ze skal dolů, vidím u břehu nádhernou vzrostlou borovici. Roste tak blízko divokému proudu. Kolik povodní se tudy provalilo, strhávalo s sebou balvany, a tenhle strom jako by jimi nebyl nijak poznamenán, stojí zpříma. Mám chuť k němu jít, přiložit ucho a zaposlouchat se. Možná tam hučí hlasy všech povodní, historie kalných, do údolí uhánějících vod.