Miniatury: Palvínov a Vatětice

28 října, 2018
08:21

Palvínov a Vatětice

Domy v Palvínově a Vatěticích jsou obité, zanedbané, omítka oprýskaná. Některá stavení zůstala opuštěná. Nikdo nemusí hledět na parádu tam, kudy turistická magistrála nevede. Postává se před vraty a kůlničkami v teplácích, dívka nakládá před zámkem na kolečko hnůj. Čas tu plyne pomaleji. To na mě působí víc, než uhlazenost vyhlášených turistických středisek, ve kterých se vydělávají prachy a musí tam být vše čisté, urovnané, převlečené, oprášené, vycíděné, posečené, pěstěné, tedy až nelidsky bezvadné.

Žádný prostor k imaginaci nezbývá tam, kde je vše nadiktováno úsilím o dokonalost. Naopak – imaginace vše poskládá po svém, upouští předměty na nečekaná místa, znavené pak odpočívají tam, kde je pokrývá prach a pavučiny.

Lidský život je podobný vsi jako Palvínov, v níž se staré mísí s novým. Více se vzpomíná a stopy, které zůstávají z minula, překrývají nové škrtance, zápisy, vrypy a vrásky. Co jiného tu objevím, než nějaké ty polozřícené komíny, futra vypadlá ze zdi, marnou snahou o proniknutí dovnitř zohýbané mříže, rozbité sklo okénka, zarůstajícího rudými listy psího vína, a v sousedství toho všeho novou vatětickou kapli Panny Marie Bolestné – marný, ale krásný pokus krajiny o návrat k víře předků?

Třista let stará alej, vedoucí od zámečku v Palvínově, slíbila navždy věrnost své cestě. Alej nemůže zradit svoji cestu, cesta někdy svoji alej opustí, majitel ji může opatřit závorou, až si lidé vyšlapou někde jinde cestu novou. Kmeny lip se v čase tvarují, praskají, zauzlují se, zasukují a opět zarůstají víry nových fantazií. A ten zámeček i se zdivočelou zahradou něčím příbuznou s pastvinami pod Roklany! Dvě velká okna v řadě menších, se závěsem, tají, co se za nimi kdysi ukrývalo, jaké slavnosti se tam odehrávaly, jaké smlouvy se tam uzavíraly a podepisovaly, čí ortel tam byl od stolu zpečetěn a kdo byl osvobozen. Jen na podobných, svému osudu ponechaných, místech lze svobodně snít.

Promítám si tu cestu znovu a znovu. Vracíme se, ruku v ruce, pod zhnědlými korunami ořešáků zpět k Mouřenci. V dáli v paprscích už nízkého slunce se červená háj a my tady rozbíjíme o asfalt ořechy a pochutnáváme si.