Miniatury: Prokletí milenci

27 srpna, 2018
16:29

Prokletí milenci

Vybavuje se mi vyprávění kamaráda, který si v Českých Budějovicích koupil garsonku a teď ji pronajímá. Na inzerát se mu ozvala asi čtyřicetiletá žena. Přišla s dvacetiletým černochem. Vyprávěla, jak je všude vyhazují, jsou na ně hrubí, bůhví, jestli je tady ten negr hlášený, a odkud vlastně je, ze severní Afriky, tedy před válečným konfliktem neutíká? Mají si dělat problémy?

„Nebyl jsem na ně hrubý,“ říká kamarád, „ta ženská měla slzy v očích, ale neubytoval jsem je, ona bere patnáct tisíc, když zaplatí mně dvanáct, kolik jí zůstane? Po dvou měsících přestane platit, a co pak s nimi?“

Nebyl tady hlášený?“ ptám se.

„Nevím, já to zjišťovat nehodlal,“ odpověděl mi kamarád. „Já jim to přeju, ale… Čtyřicetiletá ženská s dvacetiletým černochem? Není to úchylárna? Naprosto cizí kultura.“

„Připomíná mi to Německo za protižidovských zákonů,“ řekl jsem mu. „Tam se také nesměla milovat Židovka s Němcem, Němka se Židem.“

„Ty taky nemáš rád muslimy,“ připomněl mi kamarád.

„Já nemám rád islám,“ odpověděl jsem mu. „To náboženství mě děsí. Ale něco jiného je ideologie a něco jiného je člověk vydaný napospas cizotě, ústrkům, nenávisti.“

Vidím v duchu tu nešťastnou dvojici prokletých milenců tolik se vymykajících našim zvyklostem, jak putují po městě, hledají útočiště jako Boží rodina, všude jsou vyhazováni, někým mlčky, jiným hrubě, nikdo je nechce. Klapot jejich nohou utichá za prvním rohem, tu ti, kteří mají citlivější svědomí, si oddechnou: tam již není můj okrsek, ať se postarají jiní. A stíny těchto milenců se vsakují do stínu nelidských zdí činžáků. Jdou zvolna, vlečou s sebou nějaká zavazadla, těch pár věcí, co nemají kam složit. Možná už rezignovali. Hledají přístřeší v lese, na nádraží, pod mostem či u nějaké dobročinné organizace? A co víc chtějí, než aby se někde mohli schoulit k sobě? Aby mohli pod nepřehledným vesmírem naslouchat tlukotu svých srdcí? Aby mohli hořet v divoké vášni tak cizí všem maloměšťáckým rasistům, všem slušným lidem, kteří si myslí, že mají právo na soudy? Ach, morálko slušných lidí, jsi tak studená, tak odmítavá. Navlékni si na své neduživé tělo přesně padnoucí sako, kravatu, užij si své bezvadné střihy podle módy! Všude, kde hoří oheň života, potulují se i odporní dohlížitelé obecného vkusu, pitvají lidské vášně a hlavně lásku, ne tu bezpohlavní, ale tu, v níž se potkávají dva póly existence, ten ženský a ten mužský. Především tam míří jejich pozornost, zda je vše v pořádku, zda tu nedochází k zapovězenému porušování norem, míšení krve, tříd, politických názorů, náboženských vyznání, zda je vše bezpečné. Já však děkuju Nejvyššímu za nebezpečný svět. Děkuju mu za nečekané barvy a za všechny možnosti, které se otevírají před člověkem ve chvíli, kdy se narodí.