Miniatury: Perseidy 2018

18 srpna, 2018
14:07

Perseidy 2018

Kéž by se zdvojila noc!

(Sapfó)

Vystupuju na Boubín, chci si nechat pořezat oči noži Perseid. Jdu kolmou cestou přímo přes Basum, buky se kroutí v měděném žáru k obzoru klesajícího slunce. Na věži mě ovívá jihozápadní vítr, sluneční kotouč se zaplétá v pavučinovém bludišti cirrů. Ale obloha v zenitu je čistá, celá dokořán pro dráhy svítících zrnek písku z komety Swift-Tuttle.

V dálce okolo 280 kilometrů vzdušnou čarou roste bouřkový mrak. Jak musí být vysoký! U mě už houstne soumrak a koruna kovadliny dosud září purpurem. To zapálili na hradbách závratného hradiště jeho obhájci rudé ohně. Ale je po boji a vše utichá, jen vítr hučí dál a dva krkavci si odpovídají dlouho do tmy, ze severní strany jim sekunduje kulíšek nejmenší.

Nastupuje tma. Však daleká bouře dál problikává. Dívám se nad ni, zda se objeví red sprites, nadoblačný blesk, který vzniká během plusového výboje ve výškách 50 až 90 kilometrů nad zemí. Jen jednou jsem ho viděl pouhým okem z Churáňova, jinak je skoro nepolapitelný. Proto se mu říká skřítek, vzdušný duch.

Tři plameny planet svítí. Na jihovýchodě vychází rudě zářící Mars, poněkud vpravo stojí nejvýše Jupiter a k dvojvrcholku Roklanů na západě se zvolna sklání Venuše. Červená a slábne, neodvolatelně, jako by tamtudy odcházel anděl s lampou. Stydí se za něco, čeho se dopustil v její záři. Vzdaluje se, možná polepšený, kouše se do rtů, aby nepřišel do pokušení, jelikož povětří je plné milostného volání.

Slyším, jak stoupáš vzhůru na věž. Sbíhám ti po schodech naproti, necítím bolest z popraskané kůže na patách, srdce se ve mně chvěje očekáváním. Objímám tě a vedu tě vzhůru na věž. Vidím ve tmě jen tvé obrysy, poryvy větru čechrají tvé vlasy, cuchají je za mne, neboť dosud jsem nenašel odvahu je pohladit. Uléháme vedle sebe na podlahu rozhledny. Naše hlavy se dotýkají. Choulí se k sobě. Konečně ponořím tvář do tvých vlasů a opájím se jejich vůní. Bože, je možné prožívat takové štěstí? Říkáme si, že teď budeme spát až do půlnoci a pak se probudíme a budeme pozorovat létavice. Od jedné do čtyř by jich mělo létat nejvíce. Nastavuju si budíka, ale je to zbytečné. Ani jeden z nás neusíná.

„Nemohu spát, když jsem rozrušená,“ šeptáš mi.

Slyším tě, jak se převaluješ. Pak už to nevydržíme a sedáme si, opíráme se o zábradlí a hledíme vzhůru. Cítím tvou hlavu na svém rameni, hřeju ti dlaň. Nedýchám, abych tu zázračnou chvíli nepoplašil. Nebo zase dýchám až moc. Puls nabírá dunivých obrátek. A nad námi se zažehávají zápalná znamení naší pomíjivosti.

Jsou chvíle, kdy spatříme tři meteory za deset vteřin. A pak zase minutu či dvě nic. I roj meteoritů potřebuje nabrat dech. Některé proletí velkou rychlostí, jen tak zakmitnou a zhasnou, jako by někdo škrábnul o mezihvězdný úpis ďábelským perkem, druhé jako by sjížděly vzduchem, zanechají za sebou kouřovou vlečku. Slzy svatého Vavřince? Spíš svítící hlubinné ryby vyvržené na břeh černé pevniny. Kluzáci, kteří se vrhli odkudsi shůry bez okovů kotvy a teď plachtí, plachtí ke svému zániku. Drahokamy, jež jsou unášeny zloději drahokamů a září o pomoc. Okuje ze svářených náušnic panny medúzy. Ohnivé jazyky plazů vystřelující do nicoty, kde každá kořist strne hrůzou. Svítící střely z děl vojska svaté Afrodity. Křísy odletující od kol Luciferova ohnivého vozu. Drobné pentagramy stržené z hrdel Antikrista. Stigmata zkratů!

Nelze zaslepit cestu budoucího dosud v tmách. Naše cesty jsou jak vůdčí kanály blesků, křivolaké vertikální stezky, jež v jediném okamžiku zasvítí výbojem. Kanál v pustotách vesmíru má svou paměť. Kolikrát jím ještě projede výboj? Jak dlouho bude před námi naznačeno tolik cest, drahami meteorů přímými jako švihnutí bičem?

Opět uléháme, dotýkáme se tak lehce! Hodný větře, přijď a zcuchej vlasy mé milé, ať mě šimrají laškovně po tváři. A hodný vítr duje, byť s ránem trochu zeslabuje. Měl se k dílu celou noc. Hučel v trámech věže, hrál na informačních cedulích alikvótní skladby.

Perseus vytrvale stoupá, následuje Kassiopeiu. Z radiantu nyní vyletují létavice i dolů k severovýchodnímu obzoru. Jsi jen jedna z nich? Nebo Tě polapím do sítě jak vlaštovku, až se odhodláš k cestě na jih?

Sestro má, přišla jsi za mnou, chráněnka noční temnoty. Dosud jsem tě nespatřil. Ale linka svítání se už zjevuje na severovýchodě. S každým poryvem větru se rozdmýchává její žár. Snímá ti z tváře závoj za závojem. Pak i poslední z těch závojů mizí. Upíráš na mě oči, v jejichž pohledu ztrácím všechnu odvahu. Ve tvých očích, ve tvých očích i poslední můj pevný bod se vypařuje jak v nehybném tornádu blankytu. Žasnu nad září tvých vlasů, nechápu, jak je mohla tato noc zatajit. Ale ony jen nabíraly sílu, aby mě mohly zaskočit jak korona prozřelého slunce na hraně rozbřesku.

„Jsi roztržitý,“ říkáš mi s vědoucím úsměvem.

Slunce vyšlo. Ještě chvilku, ještě chvilinku můžeme doprožívat naši blízkost, než mi odjedeš. Na podlaze u našich nohou leží rudé a šťavnaté jablko Marsu.

{gallery}vimperk/2018/08_srpen/miniaturkaperseidy2018{/gallery}

Foto: Martin Popek a Roman Szpuk

Poznámky:

1: O red sprites jsou informace zde:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Nadobla%C4%8Dn%C3%BD_blesk

Vynikajícím fotografem těchto jevů je Martin Popek, který zachytil roj Perseid spolu s rudými skřítky právě nad touto velmi vzdálenou bouří, kterou nezachytil ani náš český radar.

MINIATURY Romana Szpuka 2018 :

1. Loučení s Friederike