Miniatury: Pavlínka

12 srpna, 2018
20:15

Pavlínka

Umřela nám kamarádka Pavlínka Čepičková-Šůsová. Ještě jsem ji stačil navštívit v nemocnici v Motole. Ležela pohublá na posteli na kapačkách. Její oči však byly plné života jako v době, kdy byla zdravá. Ptala se na známé. Zajímalo ji, zda jsem v Praze četl básně, došlo i na pankáče Petra Matějku Pošťáka, o kterého se někdy bála až mateřsky, když jí zrovna nerozčílilo, že jí zůstává dlužen za kredit na mobil. A také se chtěla naučit slova nějaké modlitby. Zůstali jsme u otčenáše. Měl jsem v plánu přinést jí při příští návštěvě knihu žalmů, to už jsem ale nestihl.

Měla v sobě ohromnou vůli žít. Věřila, že se brzy vrátí do Vimperka. „Už bych tam potřebovala být zpátky,“ řekla mi s naprostou jistotou. Možná si dělala plány, co ještě vyrobí v keramické dílně. Jistě trpěla, ale snažila se přede mnou bolest skrýt. Pak odešla do koupelny, vysprchovala se, a když se vrátila, zděsila se svých oteklých nohou. Venku vytrvale pršelo, byl to poslední propršený den před obdobím dlouhého sucha. Na pokoji vládlo šero.

S Pavlou ležela na pokoji ještě jedna paní. Obě mě prosily, abych květinu, kterou jsem Pavle přinesl, nepokládal na stůl. Bály se zdravotní sestry z Ukrajiny, která jim nosila jídlo a chovala se hrubě.

Pavlínka pracovala jako doručovatelka. Když jsme se dověděli, že zemřela, zaregistroval Pošťák jako jediný, že na budově vimperské pošty nevlaje černý prapor. Ve sklepě či v kotelně, tam někde by smuteční vlajka měla být, ale vedoucí pošty klíče ne a ne najít. A tak Pošťák míří na policii, poté do kulturního střediska. Nikde nepochodí. Až na městském úřadě se na něj usměje štěstí v osobě tajemníka pana Ženíška.

„Co ode mě chcete?“ ptá se podezíravě tajemník. „Co ode mě očekáváte?“
„Nebojte se, nechci se svlíkat,“ vzpomene si na jednu ze svých výtržností Pošťák. „Potřebuju jen černý prapor.“

„A kdy mi ho vrátíte?“

Pošťák slibuje nějaký termín a uhání s ním na poštu. Nahýbá se z okna, nejkrásnější žena na poště jej drží za nohy. „Musíme ho tam zasunout!“ volá.

„Už ho tam máš!“ odpovídá Pošťák. Je spokojený, že prapor vlaje a připomíná lidem odchod kamarádky.

{jcomments off}

Večer po pohřbu sedí vdovec Láďa Čepička v hostinci Na Koreji, spolu s ním tam na Pavlínku vzpomínají další štamgasti. Tu vchází dovnitř Pošťák.

„Nemáš tu co dělat!“ spustí na něj hned dvě známé firmy, jimž se nelíbí pankáčův životní styl.

„To je můj kamarád!“ protestuje Láďa.

„Ne! Tenhle si k nám nesedne!“zuří agresivnější z obou nespokojenců.

„No to si děláte prdel!“ přesedá si Láďa k Pošťákovi, který se už raději usadil u vedlejšího stolu.

„Je to bílý Cikán! Jak s ním můžeš sedět?“ rozčilují se štamgasti.

Nenávist je záležitostí žijících. Někdy je tak silná, že se nezastaví ani před smutkem ze smrti blízkého člověka.

Text a foto : Roman Szpuk