Miniatury: Zatmění

4 srpna, 2018
07:22

Zatmění

Tvář měsíce je v karanténě. Zemský stín po ní putuje jak nemoc, která nemá za úkol tělo zkrušit, jen je na chvíli ukrýt před spěchem, pohroužit do ztišení, zahalit. Až se posune stranou, dojde k uzdravení.

Vylezl jsem na stožár, abych všechno viděl z ptačí perspektivy. Temný měsíc svítí jako by ustoupil do hlubiny jakési studny. Je přikryt závojem jako místo, kde pod hladinou ulovil mořský dravec malou vílu. Krev pění a víří v kruhu. Prozatím přelétají od severovýchodu první Perseidy jako by na černou hladinu nebe přistávali Fénixové. Dvě jsou výrazné, zůstává po nich vlečka. A v dálce se blýská. Měsíc, meteory i daleké bouře, tři osamělí potulní hráči této noci o sobě nevědí, každý hraje svoji roli, ale nejvzácnější výpověď podává popelavě rudý úplněk.

Měsíc se za dvě hodiny opět rozzáří. Jsou však lidské tváře, které zakryje stín tak veliké bolesti, že už se z něj nikdy neosvobodí. Bývají to zranění duše, jizvy věčně překážející, jež zatvrdly jako starověká města, která ani bujná džungle nezaroste. Člověk žije příliš krátce, aby taková zranění zhojil. Stín je veliký a do smrti nestačí z té tváře odplout.

Když jsem byl chlapec, chodila k nám na návštěvu drobná stařenka. V mé vzpomínce zůstala už od začátku jako věchýtek, schýlená a čekající na smrt. Jmenovala se Anna Kleindienstová. Ani nevím, jak se s ní moje bába seznámila. Prý snad někde v lázních.

Anna nám šila. Vdala se hodně mladá, jak to kdysi bývalo. Muž brzy po svatbě odešel a už o sobě nedal nikdy vědět. Nenapsal jí, že ji opouští, nepřišla zpráva o jeho smrti. Snad prý odcestoval do Německa za prací nebo utekl za jinou ženou, za tajnou láskou, kterou poznal ještě před svatbou s Annou a neměl sílu to nevěstě říci.

Anna se zhroutila. Prázdnota po milovaném muži zpomalila každý její pohyb. Chodila kolem potoka a psala německé básně. Moje bába je četla. Kde asi ty básně jsou? V zemském stínu na měsíční poušti?

O svém manželovi už Anna nikdy neslyšela. Dále trpělivě nesla na své duši ten zemský stín, který čas od času zahalí každého člověka, jen u někoho se zdrží tak dlouho, že ani ve chvíli smrti z duše neodpluje. Ve stáří ji zachutnalo víno Malaga. A k ranám duše se přidala zranění těla.

Jednou ji na přechodu srazilo auto. Dlouho se léčila v Křemýži v tehdejší léčebně pro dlouhodobě nemocné. Bába ji tam chodila navštěvovat. Zdálo se, že už se nevzpamatuje. A přece se vrátila. A snad to byla právě Malaga, která byla na vině jejího pádu ze schodů. Sanitka se ve vratech nemocnice srazila s jinou sanitkou. Anna dostala poslední ránu. Z lůžka už nevstala. Ke všemu ji mysl stále více halila demence. Kolikrát ji bába našla na lůžku nahou, tu, která žila celý život tak cudně a po odchodu manžela už žádného muže nepoznala.

Vyhasla jako tolik jiných bezejmenných pochodní, které chtěly svítit druhým lidem na cestu, chtěly milovat a být milovány. Odešla a ani ty básně už si nemohu přečíst. Ale třeba někde leží, v nějakém šuplíku, kde čekají na své objevení. Zda by je však jejich nálezce nevyhodil jako bezcenné papírky?

Text a foto: Roman Szpuk

MINIATURY Romana Szpuka 2018 :

1. Loučení s Friederike