Miniatury: Barvy čaje

14 července, 2018
11:02

Barvy čaje

Putuju s čajmistrem, zenovým buddhistou a mistrem haiku Honzou Premem Pravětínským údolím. Zastavujeme se u peřejky, nad stříkající a pěnící hladinou proudí chladný a voňavý vzduch. Je to příjemná změna po několika kilometrech pěší chůze v dusnu a místy žhavých paprscích.

Noříme nohy do ledové vody. Vstupuju do tůňky, kde mi voda sahá až po stehna. Bolavé koleno léčí svěží proud. Honza si zapisuje:

Darmošlap –

koleno i tváře

zchladil v peřejích.

Docházíme k Boubínu. Míjíme starčky obsypané okáči černohnědými. Květiny připomínají přístaviště plné tmavých plachetnic. Vítr fouká, motýlci přimáčknou křídla k sobě a pevně se drží houpajících se květů.

Mraky nad námi houstnou a první velké krůpěje padají mezerami mezi majestátnými smrky.

Nabručený psík –

hlídá nás, když nabíráme

z pramene.

Je to poslední pramen pod vrcholkem. Budeme nahoře vařit čaj. Není to ještě ani týden, co jsem na stejném vrcholku popil s mladíky z Buku černý absinth. Těším se na čaj a toužím v něm najít kouzlo, které mě zbaví chuti toho temného alkoholu. Honza si opět zapisuje:

Od smrku ke smrku

sbalenou pláštěnkou

prohazuji déšť..

Slunce klesá níž, poslední turisté se mají k návratu. Honza rozkládá na stolku vrcholového přístřešku dečku, na ni pokládá miniaturní konvičku na 80 mililitrů vody. Byla prý vyrobená v kaselské peci, má tedy zvláštní zabarvení, místy až do kaleného kovu. Oba šálky byly vyrobeny stejnou původní metodou. Nejsou pravidelné, je vidět, že jde o ruční práci a jistá nepravidelnost dělá z každého takového kousku originál.

Honza vaří na plynovém vařiči vodu, kterou jsme vynesli od pramene. Horkou ji přelévá do termosky a pěchuje předehřátou konvičku čajem Qi Men Mao Feng, červeným čínským čajem z provincie Anhui. Název prý lze přeložit jako Ochmýřené vrcholky od Velké brány. Dává mi přivonět, poprve k nezalitým lístkům, podruhé ke spařeným. A můžeme pít. Usrkávat, po troškách opatrně polykat a vychutnávat.

Čaj na dně misky připomíná slunce zapadající závojem par. Načervenalé tóny zvýrazňují chuťový dozvuk doprovázený jemným trnutím. Hodily by se do staré šumavské chalupy, k petrolejce, pod kouřem zčernalé trámy. Zároveň mi evokují rašelinnou vodu v Losenici prozářenou slunečním paprskem. Nebo ranní smrkové lesy ozářené vycházejícím sluncem, jak jsem je viděl ze stořáru za brzkého churáňovského rána.

Honza zapaluje vonnou tyčinku z Taiwanu. Obsahuje trochu vzácného vietnamského dřeva agarwood ze stromu orličín. Jde o dnes již velmi vzácný strom, který napadá houba, a on pak vypouští pryskyřici. Tato pryskyřice pak dlouhá léta impregnuje dřevo. Je tedy vzácná vůně výsledkem souboje mezi houbou a dřevem. Stromy orličínu dosahují až stodvaceti let věku a tyčinky z jejich dřeva jsou vzácné a extrémně drahé. Ve volné přírodě se již orličín prakticky nevyskytuje. Nové tyčinky z divoce rostoucích stromů proto nevznikají, bere se jen ze starých zásob¹.

Stmívá se, vůně se nese vzduchem. Nahoře na rozhledně fouká, ale pod ní je bezvětří. Zapalujeme ještě svíčku a pokládáme ji vedle tyčinky. Vonná tyčinka a svíčka, dva konkurenti v duchovním světě chrámů a oltářů. Vonné tyčinky patří buddhistům, svíčky katolíkům a pravoslavným. Vzpomněl jsem si, jak jsme kdysi s Ivou Košatkovou přišli do plzeňské katedrály. Iva zapálila tyčinku a snažila se ji umístit mezi hořící moře svíček. Podařilo se jí to, ale já už v periferním vidění spatřil pravou svíčkovou bábu, která jen čekala na příhodný okamžik, aby tyčinku zničila.

Ukládáme se ke spánku na věži. Už je skoro tma. Fouká mi do zad, spacák mi masíruje tělo, ale naštěstí je teplo, a tak chlad neproniká dovnitř. Honza si zapisuje další haiku:

Z rozhledny

jsem počůral Boubín

i noc.

Obrovští ovádi přivítali slunce bez nás. Jejich temný a trochu hrozivý bzukot během hilltopingu nás nakonec vytáhl ze spacáků. Honza přímo na místě rozkládá své čajmistrovské nádobíčko. Připravuje Qi Lan, nefritovou orchidej z Wu Yi, hor v provincii Fujian, proslavených polozelenými čaji. Zapalujeme vonnou tyčinku, ale vítr fouká špatným směrem. Musíme ji umístit tak, aby proud vzduchu nesl kouř k nám, a ne od nás.

1) Orličíny se sice pěstují a očkují houbou uměle, avšak takto získané dřevo nemá potřebné vlastnosti a kvalitu, jelikož je sklízeno již za pouhých několik let. Z toho důvodu jej některé tradičně zaměřené manufaktury již neakceptují jako plnohodnotný materiál. Ode dávna byl agarwood v orientu ceněný při meditacích a jako přísada do luxusních parfémů, zejména v arabských zemích a Japonsku. Jelikož se však stal velmi vyhledávaným i v dalších částech světa s velkou kupní sílou, v přírodě jde o v podstatě vymizelý druh. (Jan Pačes)

Text a foto Roman Szpuk

Haiku Jan Pačes

MINIATURY Romana Szpuka 2018 :

1. Loučení s Friederike