Již dvanáctým rokem pořádá Česká filharmonie vzdělávací koncertní cyklus s názvem Čtyři kroky do nového světa, který společně založili a dodnes na něm úspěšně spolupracují Petr Kadlec – muzikolog, publicista a bývalý hudební dramaturg Českého rozhlasu a Marko Ivanović – dirigent a hudební skladatel, aktuálně již třetím rokem šéfdirigent Janáčkovy opery v Brně. Zmíněný cyklus je sice primárně zacílen na žákovské či studentské publikum, ale neopomíjí ani kohokoli dalšího, kdo si chce prostřednictvím pestré a bohaté repertoárové nabídky rozšířit hudební obzory. Není tedy divu, že za dobu své existence se Čtyři kroky těší velké oblibě a v mnoha základních i středních školách z celé republiky nacházejí stálou posluchačskou základnu.
Studenty zde však nepotkáme jen v hledišti, nýbrž také coby interprety na pódiu, neboť Česká filharmonie dává úžasnou příležitost talentovanému mládí, aby nejen usedalo k nástrojovým pultům po boku jejích zkušených profesionálních členů, ale též se ujímalo případných vokálních partů, pakliže je zvolený repertoár obsahuje. A přesně takového druhu je poslední ze čtveřice programů koncertní sezóny 2017/18, který představuje slavnou kantátu Carmina burana německého skladatele Carla Orffa (1895–1982). Jedná se o moderní zhudebnění celkem pětadvaceti částí z rozsáhlé sbírky středověkých ponejvíce latinských textů s různorodou tematikou, zahrnující písně milostné, moralistické, satirické, pijácké a další, přičemž autory byli povětšinou rovněž studenti, ve své době navíc vesměs potulní. Interpretačně velmi náročná kantáta je určena symfonickému orchestru, třem sólistům v hlasových oborech soprán, tenor a baryton a pěveckému sboru.
Podobně jako v případě podzimního bienále Festa academica (viz http://www.vimperk.eu/index.php/vimperk/102-zpravy/13067-canto-na-narodni-tride) bylo i tentokrát pro pěvecký sbor Canto při vimperském gymnáziu velkou, ba snad ještě větší poctou sdělení Unie českých pěveckých sborů, že byl vybrán, aby se podílel spolu s dalšími čtyřmi středoškolskými sbory na výše popsaném projektu České filharmonie.
Po náročné čtyřměsíční přípravě, v níž nescházel ani společný víkendový nácvik spojeného sborového tělesa pod vedením renomovaného pražského sbormistra Libora Sládka, následoval počínaje 12. červnem čtyřdenní pobyt v Praze, věnovaný zprvu finálním zkouškám s orchestrem a po nich pak třem koncertům ve Dvořákově síni – dvěma pro školní publikum, třetímu, v páteční večer 15. června, pro nejširší veřejnost.
Již sama příležitost vystoupit na pódiu bezesporu nejslavnějšího svatostánku českého hudebního umění, jímž je krásná novorenesanční budova Rudolfina, dílo téže dvojice architektů, která vyprojektovala Národní divadlo – tedy Josefa Zítka a Josefa Schulze, byla pro Canto obrovskou inspirací a současně odměnou. Vědomí skutečnosti, že v tomtéž nádherném koncertním sále řídil 4. ledna 1896 sám Antonín Dvořák historicky první koncert čerstvě založené České filharmonie, jakož i pomyšlení, kolik našich i světových umělců nejvyšších kvalit tu kdy rozeznělo své nástroje, znamenalo pro všechny účinkující, zejména pak ty, pro něž pobývání v daných prostorách není každodenní zvyklostí, velký závazek, aby ze sebe vydali to nejlepší, čeho jsou schopni. Jak vyplynulo z reakcí nejen vimperských sboristů po pátečním večerním koncertě, na nějž je přijeli do hlediště Dvořákovy síně podpořit též rodiče a nejbližší příbuzní, svou premiéru pod taktovkou charismatického Marka Ivanoviće si všichni náležitě užili. Svědectvím toho ostatně bylo již bouřlivě aplaudující publikum, sotva dozněly poslední tóny Orffova nesmrtelného, celosvětově známého díla.
V rámci onoho „čtvrtého kroku do nového světa“ čeká Canto ještě poslední cesta do Prahy – na zbývající koncert pro školní posluchače, který se uskuteční ve čtvrtek 21. června, shodou okolností slavený jako Evropský den hudby. Již v této chvíli však má nabídku další pražské sborové spolupráce, jejímž předmětem bude pro změnu rockové oratorium.
Závěrem je opět nutno vyzdvihnout významnou finanční pomoc, za niž náleží velký dík Městu Vimperk a Radě rodičů při G a SOŠe Vimperk.
Text a foto: Jan Tláskal
{jcomments off}
