Miniatury: Omývání barev

16 června, 2018
07:00

Omývání barev

Sešli jsme se v lesích na Najmance a teď sbíjíme rezavými hřebíky dřevěný rám. Natahujeme na něj prostěradlo, které přinesl Ziny. A Lída Babou ho natírá šepsem, přesněji bílým akrylem s přimíšenou sádrou.

Teď plátno odpočívá opřené o planou třešeň. Nízké slunce na něj z druhé strany obtiskuje stébla trávy a květin. Stačí vzít štětce a obkreslit to, co nám načrtla sama příroda, ale my se chceme druhý den utkat s prázdným bílým prostorem v podobě akční malby.

Nátěr ne a neuschnout. Rozděláváme oheň, který zahání hmyz a také suší nataženou látku. Opíráme rám o pevný klacek tak, aby se naklonil nad plameny.

Druhý den se pouštíme do díla. Asi vlivem sádry se prostěradlo smrsklo a rám pokřivilo. Alespoň je dobře napnuté. Jeden z nás něco nahodí, nějakou skvrnu či linii, další mu to překryje jiným odstínem. Postupně tak vzniká spousta variací a dílčích kompozic. Malujeme špachtlemi, ale také malířskými štětkami a do barev namočenými květinami, z nichž k tomu účelu skládáme kytice. Lepíme do mokrého a hutného akrylu papírové koule, razítkujeme kopretinami. Nakonec přichází ke slovu i lopata zbavující plátno přebytečných nánosů barev.

Prostěradlo se plní barvami. A nejen prostěradlo. Katka se raději obléká do pláštěnky a navléká si gumové rukavice. Duhová jsou i stébla okolo nás. Obraz tak přechází z rámu do blízkého okolí. Je to věrozvěst barev. Ale co přináší za vyznání? „A toto se nazývá moudrost, to jest: myšlenka, jež nenese žádnou zprávu,“ četl jsem v Životě Chasidů od Martina Bubera.

Nad hlavami nám rozčíleně pokřikují dvě koňadry. Z kruhového otvoru ve kmenu plané třešně se ozývá volání mladých. Sýkorky si netroufnou dovnitř, aby neprozradily hnízdo. Poskakují po větvičkách se zobáčky plnými zelených housenek. Je mi z toho trochu smutno, ale nakonec si ptáčci na naši blízkost zvykají a pokračují v krmení. Malí už jsou „velcí“, těsně před vylétnutím z hnízda.

Večer obraz schne. Blíží se bouře. Bojíme se lijáku, ale také nás láká poznat, co s tím plátnem udělají velké kapky. Nakonec ztratíme odvahu a plátno neseme pod střechu.

Tmou problikává vzdálená blýskavice. Déšť hasí volání vyprahlé země, oživuje po nás barvy, omývá zkornatělý svět. Prodírá se děravou střechou, kape na půdu. Poslouchám ten rytmus. Vzniká tam možná nová abstrakce pod ochranou noci. Potřebuje výklad? Jak bych mohl nést odpovědnost za tmu, z níž jsem vytáhl hlubinnou rybu barev zvyklou na úplně jiné tlaky okolí.

Paul Celan:

JEDENKRÁT

jsem ho slyšel,

omýval svět, neviděn,

celou noc,

skutečně.

Jedna a nekonečno,

napospas, já-

sajíce.

Jas byl. Spása.

{gallery}vimperk/2018/06_cerven/miniatura_barva{/gallery}

Poznámka: Akce se zúčastnili Katka a Luboš Soustružníkovi, Honza Pačes (haikuisté z Prahy), Jan Frolík se synem (haikuista z Kardašovy Řečice), Jan Ziny Vávra, Lída Babou a Roman Szpuk (skupina BAROZI, Vimperk – Znojmo), Eva Hájková, Petr Magdon Šulák (Volary) a Petr Pošťák Matějka (Vimperk).

Text a Foto: Roman Szpuk

MINIATURY Romana Szpuka 2018 :

1. Loučení s Friederike