Miniatury: Bělásek a děti

9 června, 2018
07:21

Bělásek a děti

Procházím loukou na Najmance u Nových Hutí. Co je tu květin! Na zvonečníku černém hodují čmeláci a hned vedle nich se páří zlatohlávci tmaví. Na „černé“ květině „tmaví“ brouci. Zato slunce svítí oslnivě a probudilo v lučním koutě až u lesa, tam, kde je nejtepleji, žluté rozpustilky arnik.

Křehké lokýnky kohoutků lučních obletují velcí bělásci ovocní. Jeden z nich má děravé křídlo. Zbývá mu z něj jen malý pás. Je vidět, že mu létání dělá obtíže. Jako by v tom třepetání pokulhával. Vida, i ve vzduchu se dá kulhat. A přesto dosedá na fialové kvítky a opájí se vůní a horkem louky, do které se opírají polední paprsky. Je uhranut tou krásou a nenechá se svazovat indispozicí svých křídel. Vidí jen ty květy, jen pro ně tu poletuje, a dokud mu to zranění dovolí, nedá si oddechu.

Na chaloupku přijelo několik rodin z celých Čech. Hrají tu po lesích jakousi bojovou hru. Mojmír je zvídavý a sebevědomý chlapec snad jedenáctiletý. Stojíme nad sudem pod okapem. Je plný vody. Na hladině plavou můrky zubočárníka brusnicového.

„Jedenáct, dvanáct“, počítá Mojmír mrtvolky.

„Je to můra vázaná na borůvčí,“ vysvětluju. „Na půdě jich je spousta.“

Stoupáme tam po dřevěných schůdcích, dvě můrky sedí na střešním okně za clonou špinavých pavučin z dílny pokoutníka. Jak se tam dostaly? Chtěl bych je zachránit, ale můrky se plaší, to by se do těch pavučin zamotaly ještě víc.

Vybavuju si haiku od Petra Magdona Šuláka z Volar:

Z dlaní od pavučin

vylétá motýl.

A pak je tu sedmiletá Tonička, dívenka s temně modrýma očima. Zdědila je co tajné poselství poupátka po mamince. A možná jí časem zaplanou stejným ohněm i vlasy.

Tonička miluje brouky. Kolem nás poletují listokazi zahradní.

„To jsou kazilisti?“ ptá se.

„Listokazi,“ opravuju ji. Brouci dělají díry do listů plané třešně, která nad námi rozkládá své vysoké větve. Utrhneme větvičku, přineseme ji Toničce. Rozloží listy na lavici a vede hovor se třemi brouky, které vyrušila z hodování.

„Tady budeš!“ přikazuje jednomu ze škůdců a pokládá ho na list. A pak mu hladí krovky a konejší ho: „Malinkej. Chlupatej.“ Druhého zavírá do plastového domečku a přikládá mu tam dostatek potravy, pod kterou se blahobytný brouk úplně ztrácí, takže se po chvíli nemůžeme dopočítat. Měli by tu být tři, jsou jen dva. No jasně, jeden se ukrývá pod listem jak pod peřinou.

Brouci jsou zpomalení, asi i vyděšení. Tonička si s nimi povídá, ale brzy se kolem nás začnou rojit muchničky, vojsko nenápadné, ale o to vražednější. Leze nám do očí, kouše, kamkoliv se dostane. Komára zabijete, ováda také, ale tuhle mnohačetnou drobotinu ne.

Krásná sedmnáctiletá dívka nám nabízí repelent predátor forte. Na obalu stojí, že je testován v extrémních podmínkách lužních lesů a zátopových oblastí. Na chvíli to pomáhá. Pak touha po krvi zvítězí.

„Nebylo to ještě testováno v extrémních podmínkách šumavské Najmanky,“ pokyvuju hlavou a ustupuju na chvíli do chalupy.

Nechci uvádět jméno té dívky, která nám repelent nabídla. Říkejme jí třeba Alice. Za pár měsíců jí bude osmnáct let. Pohlédnu-li do jejích očí, znejistím. Jsou hluboké, světle šedě modré. A kolem zorniček plane slabá narudlá korona.

Má krátký střih. Od kadeřníka chce, aby jí to vzal co nejvíc nakrátko, aby k němu zas dlouho nemusela. Dokonce uvažuje o tom, že by si nechala hlavu oholit.

Je přemýšlivá a nachází vlastní cesty.

Sedíme v sednici. Alice mi ukazuje svůj náčrtník. Umí skvěle kreslit, načrtává tváře kolem sebe. Tužky má v penálu ozdobeném drobnými ptáčky zpěváčky.

„Co to vlastně je konceptuální umění?“
Nedokážu to zformulovat. Bavil jsem se před časem s jedním mladíkem, který mi říkal, že co dnes není v umění konceptuální, to jako by nebylo.

„Staří mistři uměli udělat precizní a dokonalé dílo,“ odhaduje Alice. „Měli dokonalou techniku. Ale konceptuální umělec nic do dokonalosti nedotahuje, zůstává u myšlenky.“

„Ach, proto ty komplikované výklady současného umění,“ říkám si. „Je toho třeba hodně nažvanit, aby byl koncept pochopen.“

Odcházím do lesa fotit starým měcháčem Zeiss Ikon, který mi půjčil pan Kadoch. A ona jde se mnou. Leze na posed jako dlouhonohá kočka. Je prý zvyklá, její táta je myslivec. Tak si představuju Katy z Klostermannovy knihy Ze světa lesních samot. Zbavená vší koketérie a kalkulu už prohnaných a třeba i mladších dívek zůstává čistá a hravá. Ale i vážná. Vracíme se k ohništi, které obklopují klády nahrazující lavice. A ona na nich balancuje sem a tam.

Text a Foto: Roman Szpuk

MINIATURY Romana Szpuka 2018 :

1. Loučení s Friederike