Miniatury: Hýlové a blesk

2 června, 2018
11:28

Hýlové a blesk

Na bavorské hranici hřmí. Kovadlina bouře zasahuje až nad Churáňov a padají první kapky. Ale skupinka hýlů se nenechá rušit. Ptáčci pochodují po louce a zastavují se u odkvetlých pampelišek. Zvolna a vytrvale vytahují svými zobáčky semínka. A teď si na plotě přisedl sameček k samičce. Ta udělala pár krůčků stranou. On k ní. A ona zase pár krůčků a on neúnavně opět k ní. A teď tu sedí vedle sebe a sameček samičce vkládá něco do zobáčku. Asi jedno ze semínek jako důkaz své přízně.

Párek hýlů vytváří svazek na celý život. Když se sameček uchází o samičku, přináší jí nějaký dárek, třeba malou větvičku. A když pak samička staví hnízdo, zpívá jí svoji prostou a zdánlivě smutnou písničku. Paní hýlová ji jako smutnou nevnímá. To jen nám lidem se spojuje s podobně laděnými písněmi připomínajícími tiché volání kohosi opuštěného:

http://www.rozhlas.cz/hlas/pevci-a/_zprava/hyl-obecny-video–55090.

https://www.youtube.com/watch?time_continue=60&v=fa2j6nhNQdI

S potutelnou radostí provokatéra pouštím z počítače hlas zpívajícího hýla. Samečkové se rozsadili na jeřábu, jeden si sedl na sněhoměrnou lať a druhý ho chtěl napodobit na cejlometru. Ale tam mu podklouzly pod stojáčky kuličky, které jsme na ptáky nastražili, aby nám do přístroje nekadili. Mám těch nahrávek více a pouštím jim tu muziku stále dokola. A hýlové jako by seděli na koncertě. Jen jedna samička neklidně poletuje sem a tam. Odváží se blíže, než samci.

„Vida,“ říká si asi. „To bude dobrý kořen. Doufám, že se mi taky ukáže, rudoch jeden.“

Volá mi Olivie. Pozoruje zrovna vlaštovky. Mládě vlétlo vchodem do domovní chodby a ne a ne najít cestu ven. Stále dokola vráží do skla okénka nad dveřmi. Dospělá vlašťovka vlétá za ním dovnitř a hned zase ven. Ukazuje mu cestu ke svobodě.

Mládě to nechápe a neopouští okénko, které ho svádí k marným pokusům o únik. A tak stará vlašťovka musí svůj manévr opakovat: Dovnitř – ven – dovnitř – ven. Až po pěti pokusech mládě pochopí a letí za rodičem. Tedy i vlaštovky se dorozumívají řečí světa.

„Vše bylo psáno touž rukou,“ říká chlapec Santiago Alchymistovi ve slavném díle Paula Coelha.

Bouře sílí a spouští se liják. Hýlové odletěli do smrčí. Přímo přede mnou blikne nádherný blesk, který jako by na jedné i na druhé straně vyrůstal z lesa. Klene se do oblouku, vytváří bleskovou bránu. A po necelé vteřině protíná šum deště ostrá rána. Vzduch je nabitý energií. Zhluboka dýchám. A cítím, že spolu se svěžím vzduchem mnou prostupuje i bezstarostnost hýlů živících se semínky pampelišek.