Miniatury: Na Brantlově dvoře

5 května, 2018
10:25

Na Brantlově dvoře

Zastavuju u kapličky. Na zdi uvnitř zůstalo jen několik blankytných skvrn a osamělá hvězdička. Byla to tedy kaple zasvěcená Panně Marii.

Chodím rád k upraveným a útulným kaplím plným květin, s krásným obrazem a s lavicemi nebo alespoň s klekátkem. Ale i taková opuštěná kaplička mi má co říci. I ty skvrny ve skoro již zaniklé malbě. Jsou to oblaky zastírající volné nebe? Ale sám blankyt tu opadává, není zastírán.

Občas oloupávám i blankyt v sobě. Skvrny ve zdi jsou slabosti a poklesky, které jsem posuzoval u jiných. Jednou jimi budu muset projít sám jako viník. Protože není viny, které bych se nedopustil. Jsem přece také člověk a mám v metafyzické rovině na svědomí vše, co lidé spáchali.

Dívám se na odsvěcený prostor kaple, na zdi bez jediné připomínky. Možná je to tak lépe, stát před holou zdí. Vidět se v té zdi jako v zrcadle, úplně chudý. Neptat se tváří světců, gúglu, guruů, virgulí ani lógru. Nepátrat po výzdobě odpovědí. Akceptovat temnotu.

Vybavuje se mi motiv z dopisu trapistického mnicha Thomase Mertona adresovaného polskému básníkovi Czesławu Miloszovi: „Pokud jsem řekl, že mám už dost všech odpovědí, měl jsem na mysli ty kategorické, hotové, takové, které ignorují otázky. Většina odpovědí je dnes právě takových, neboť chaos v nás je tak hluboký a zoufale se chytáme tisícerých záblesků iluzorní jistoty. Lepší je začít poklidnou akceptací temnoty. Ta v sobě zahrnuje mnoho odpovědí, jejichž podoba nebyla ještě vypracovaná. Člověk má odpovědi, ale nezná ještě jejich plný význam.“

Poznámka: Z mailu paní Vladimíry Fridrichové Kunešové ke kapličce na Brantlově dvoru:

„Dvorec na tomto místě stál nejspíše od doby středověku. V 17. století zcela vyhořel spolu se sousedním Rippelhofem. Odtud patrně pochází jeho jméno – Spálený dvůr. Mylně bylo pak jméno překládáno jako Brantlův. Statek vlastnila rodina Eiterů a již ve třicátých letech 19. století je doložen majitel Niklas Eiter. Monogram na kamenném ostění s vloženým letopočtem označuje Franze Eitera, který patrně nechal kapli opravit a přistavět předsíň a zvoničku. Při požáru Vimperka v roce 1904 (5?) se na statku zachránilo mnoho lidí i domácích zvířat.“