Miniatury: Stáří a mládí

3 dubna, 2018
11:19

Stáří a mládí

Máme den otevřených dveří. Vyhlížím ze střechy meteorologické stanice návštěvníky. Jeden stoupá na běžkách od cesty vedoucí podél Malého Polce. Klouže mu to, nemůže se hnout z místa. A pak si sedá. Sluníčko svítí, možná jen odpočívá, vyhřívá se na jarních paprscích. Ale takhle nastydne.

Po několika minutách už lyžař leží. To není samo sebou. Pospíchám hlubokým sněhem za ním. Volám na něj, ale zaslechne mě až když jsem přímo u něj. Je to už starší pán. Podle všeho je ze silami u konce.

Je Vám špatně?“ ptám se. „Pojďte k nám do kuchyně, udělám Vám čaj.“

Beru ho pod paždí.

„Jsem těžký,“ varuje mě. „Mám devadesát kilo.“

„To já mám taky,“ mávám rukou.

Konečně stojí. Ale co chvíli se mu podlamují nohy, padá se na mě. Na místě, kde ve sněhu seděl, je žlutá skvrna.

Vedu ho krůček za krůčkem ke stanici. Vypadá tak bezmocně. Jako kdyby ho někdo oblékl, připnul mu lyže, strčil mu do rukou hůlky a – jeď! A on jel a jel, až mu došly síly. Natažený strojek se zastavil. Přitom stále mluví, vzpomíná na Austrálii a jiné země, jimiž putoval v mládí, na Jizerskou padesátku a že teď už mu to nejde. Opíráme se o plot. Nedokáže si ani odepnout lyže.

„Čím jsem starší, tím víc se mi líbí ženy,“ konstatuje trochu nečekaně.

„To proto, že už v našem věku umíme ocenit jejich půvab,“ odpověděl jsem mu.

Pak docházíme do kuchyně. Má chuť na pivo, ale raději mu dělám čaj. A pro jistotu volám záchranku.

Přijíždí dva chlapi z horské služby. Vyšetřují starého.

„Není to vyčerpání?“ ptám se jednoho z nich.

„To není vyčerpání,“ odpovídá mi vážně.

Vycházím do předsíňky. A najednou tam stojí žena se zářícím pohledem světlých očí, slunce ji osvětluje zezadu, zapaluje její zlaté vlasy. Věřil jsem, že přijde, ale v náhlé starosti o vysíleného starého muže jsem už na ni zapomněl. O to větší je moje překvapení.

Stojíme spolu na střeše, dva členové horské služby nakládají na sněžný skútr lyže, pak vedou starého pána. A žena vidí toho muže a říká: „Kdybych tak měla vůli jednoho dne zůstat ležet v lese, neumírat dlouho na rakovinu někde v eldéence, padnout a zemřít, infarkt je dobrá smrt.“ A já jí čistím vlasy od jehličí, které jí do nich napadalo dlouhou cestou až od Popelné, její zlaté vlasy ve slunci.

{gallery}vimperk/2018/04_duben/posledni_zimi_miniatura{/gallery}

MINIATURY Romana Szpuka 2018 :

1. Loučení s Friederike