Miniatury: Město je jiné

26 března, 2018
11:57

Město je jiné.

Po delší době jsem se octl v Praze cestou na autorské čtení až do Kopřivnice. Hlavní nádraží je plné lidí. Tady tomu nebývá jinak, přesto mám z mnoha postav u tabule příjezdů a odjezdů závratě.

Jakási dívka sedí u klavíru. Instinktivně kolem ní kroužím, čekám, že mě její prsty tápající v klávesách, odvedou chvíli do jiného světa. Přes rameno má hozenou kabelku, na ní připíchnuté různé cetky, rudé srdíčko, koníka, stříbrnou kytaru. Dlouhé vlasy si přehodila přes šálu. Hraje Nuvole Bianche od Ludovica Einaudiho. Moc jí to nejde, zkouší to znovu a znovu, přesto mi ta hudba vhání slzy do očí.

Na perónu prší. Přijíždí vlak, několik vystupujících šlápne do louže a dotčeně či překvapeně se po ní ohlédne. Ke vzdáleným střechám míří hejno holubů, zaplétá se do dvou ramen obrovských jeřábů, které se otáčejí se svými náklady každé jiným směrem, ramena se míjejí jak rafije svou hodin měřících jiný čas.

Ti, co se mnou čekají na spoj na Moravu, se ukrývají před deštěm pod střechou, milencům však déšť nevadí. Krásná černovláska v kožených kalhotách se vine k mladému muži a listuje mu koketně v límci.

***

Má milá, když jsem odjížděl z Kopřivnice, mrzlo. Ležel nový sníh a ledový vítr hnal po perónu sněžný písek. Zahlédl jsem v čekárně, v rohu přístřeší bez dveří, bez oken hromadu hadrů. Nahlédl jsem zvědavě dovnitř. Spal tam přímo na mrazu bezdomovec. Ležel na holém betonu schoulený a narvaný až v rohu, temně chrápal, u nohou měl zmuchlanou deku z umělého kožíšku, snad se mu říká beránek. Nohy skrčil až k břichu, z vyvrácené hlavy, opřené o zeď, se mu svezla flákota čepice. Rád bych ho přikryl, jako tys přikryla mě, když jsem dospával po naší poslední promilované noci. On neměl nikoho, kdo by ho přikryl. Jak je to gesto prosté, ať už jde o jarní pole, jemuž sněhová přeháňka ještě jednou přitáhne pod bradu bílou duchnu, nebo o dítě, které večer zahřívá jeho maminka, nebo o umírajícího, na kterého si vzpomene řádová sestra, sama, tak sama. Chtěl jsem tedy bezdomovce alespoň přikrýt tím beránkem, ale nakonec jsem ho nepřikryl, protože jsem se bál, že se probudí a lekne se.

Text a foto: Roman szpuk

MINIATURY Romana Szpuka 2018 :

1. Loučení s Friederike