Miniatury: Pouť okolo andělky

24 března, 2018
08:55

Pouť okolo andělky

„Cestou k tobě jsem zapomněl všechno, co jsem ti chtěl říci,“ (Alexandr Grin)

Vycházím z Vimperka do Čkyně. Míjí mě školák, z batohu se mu sypou chrastící útržky techno hudby. V protislunci vidím kráčet rodinku. On jde vepředu, kouří, ona za ním tlačí kočárek. Dým cigaretového kouře stoupá jak z komínku lokomotivy, na oba padají jiskry dešťových kapek.

Cesta lesem je jarně blátivá. V Paříži na rybníčku zůstala ještě silná vrstva ledu, ale na ní už se udělaly louže a kapky v nich kreslí pruhy. Prší víc a víc. Podle meteorologů je to mírný déšť snižující dohlednost. Jak může déšť snižovat dohlednost? Tisknou se padající kapky k sobě stále těsněji, takže se průhledy mezi nimi zužují?

Když vycházím k odbočce ke vsi Spůle, vidím již pod sebou Bohumilice. Tady někdo přilepil na sokl zmizelého kříže porcelánového anděla, či spíš andělku. Už roky tu stojí a hlídá řidiče. Drží pevně, nikdo ji nemůže ukrást, nanejvýš rozbít.

Andělé jsou bližší ochránci než Nejvyšší. Jsou něžnější, protože jsou zranitelní jako my. Chránit člověka je většinou nad jejich síly. Tato andělka má nařasené, nadýchané šaty s modrými květy, dlouhé zlaté vlnité vlasy. V ruce svírá rozevřenou knihu – právě pozvedla oči od četby? Je ú-chvat-ná.

Čeká mě už jen zatáčka doprava a pak dlouhá rovinka k cíli mé cesty. Tady zůstal v poli vedle silnice vryp po překoceném autě. V brázdách leží mezi střepy i hřeben. Už to mám do Čkyně sotva pět set metrů, když mi zastavuje kameník Ríša Vondrášek.

To jdeš pěšky až z Vimperka?“ diví se. „V tom dešti?“

„Chci se jen projít“, odpovídám. „Déšť mám rád.“

Ríša míří do Nepomuku, má tam nějaký kšeft. Zastavuje mi na okraji obce. Ještě chvíli povídáme o životě, také o politice, situace je opravdu vážná, tvrdila mu prý vzrušeně nějaká starostka. Prý nemáme ponětí.

Dívám se na přední sklo. Stěrač je co chvíli přežehná. A za ním hned dopadne pár dalších kapek. Některé se rozstříknou do podoby křídel. Další a další andělky okamžiku.

Ze Čkyně se vracím po druhém břehu Volyňky. Stoupám výš a výš po loukách. Odpočívám na posedu. Podél horizontu plují šedé mraky. Najednou se mi za zády rozklinkal zvon z kaple ve Výškovicích, za chvíli se k němu přidává další zvon, asi z Boubské. Jeho zvuk ke mně letí přes borovicový háj. Je tedy poledne.

Zvony obou kaplí připomínají obrácené misky vah. Sedím uprostřed, jazýčky vah se vyrovnávají – prostředníček a palec svírá můj dech. Spočívá na mě klid. Ten přece znám z cesty ze školy a do školy. No jasan. Dlouhá cesta, krátký oddech. Dívám se vzhůru k obloze, nikde při obzoru obloha neprosvítá. Je to dobré, ještě bude pršet, ještě dlouho.

Text a foto: Roman Szpuk

MINIATURY Romana Szpuka 2018 :

1. Loučení s Friederike