Miniatury: Bezejmenný potok

17 března, 2018
10:18

Slunce nabírá sílu, ale sníh si ponechává svoji sypkost. Tam, kde sněhová pokrývka nepřikrývala zemi, zmrzla hlína na kost. Jen na jejím povrchu se vytvořila slabounká blanka tání, po které to nepříjemně klouže.

Míjím zahradu bývalého ústavu pro mentálně postižené v Hrabicích. Vlézám dovnitř, Kristovo tělo na kříži již dlouho oprýskává. Na rozpadajícím se dřevěném domku kdysi jeden z chovanců nakreslil tužkou ženu, někdo jiný ji rozpíchal nožem. Obcházím stodolu, kde jsme s dětmi krmili koníka Blonďáka. Rád chroupal jablka, která jsme cestou nasbírali po příkopech.

Scházím po lukách dolů k Rokli. Tady ještě mrzne. Bezejmenný potůček, který jsem si pojmenoval jako Meditační a u kterého jsem si kdysi hrál s dětmi, je komplet zamrzlý. Nikde se neotevřela škvírka, kterou bych zahlédl proud vody, ale slyším ho. Nedobývá se ven násilím. Má svůj skrytý život, v němž se ozývá šum ujařmeného deště, moteto modlících se dětí, orchestr, kde si muzikanti ukazují nástupy pouhým pohledem, tak jsou sehraní.

***

O osm dní později už po sněhu není památky. Znovu jdu stejnou cestou. V lese se v mokré hlíně objevily otisky podkov. Stahují tu dříví. Ptáci se rozezpívali, kosové, sýkorky, i drozda slyším. Na všechny strany roznášejí straky klacíky. Nemám je rád pro ten pronikavý křik a také proto, že zabíjejí mláďata malých pěvců.

Chodívám tudy občas už více než pětadvacet let. Zdá se mi, že je to nejméně dvakrát tolik. Připadá mi, že už žiju hrozně dlouho. Vzpomenu si na Alexandra Isajeviče Solženicyna, který píše ve svých Drobtech: „A tenký hlásek sýkor v ještě zasněženém polojarním lese je nám dvojnásob milý proto, že už brzy je neuslyšíme. Tak se jich pěkně naposlouchejme.“

Potůček má stále svůj zimní krunýř. Svítí v již teplejším lese plném par. Mnohde je led potrhaný jak oděv sličné žebračky, kterou nejprve pozvali na svatbu, i bílé šaty si někde sehnala, a pak ji vyhnali. A ona se tu položila a čeká, až se převtělí do zurčivého jara.

Začíná pršet. Myslím na tři nemocné, se kterými jsem se v tomto týdnu setkal. Kamarád z Prahy si nehlídal tlak krve, který vyrostl do obludným rozměrů. Zničil mu ledviny a postihla ho Binschwangerova demence. Těžko artikuluje, má závratě. Jinému ještě malému dítěti jdoucímu do ordinace přímo přede mnou zjistil lékař velmi podivný nález. Stále vidím slzy jeho maminky a vyděšené chlapcovy oči. A do třetice jiný kamarád si poškodil sluch na rockovém koncertě. Slyší, co by slyšet neměl. Učí se žít ve světě, kde i ticho může zahrozit sluchovou halucinací. Bojuje s depresemi.

Přišel jsem ke knězi, požádal jsem ho o modlitbu za ty nemocné.

„Ty jako nevěřící mě žádáš o modlitbu?“ diví se kněz.

Mám nad čím přemýšlet. Může člověk, který nemá zkušenost s Bohem, pozvednout hlas k modlitbě? Myslím, že může, zůstává-li navzdory své nevíře otevřený jiným možnostem. Moje vlastní zkušenost přece nemusí být platná i pro druhého. Ten má svůj svět a v něm se možná Bůh zjevuje. Jsme spojeni jeden s druhým ve svých vírách i nevírách, v bolestech i štěstí, a to, co nás spojuje a co si navzájem sdílíme, je právě naše křehkost. A tak je možné volat i k Bohu, v nějž jsem ztratil víru, jak to pěkně vyjadřuje Karel Hynek Mácha: „Já miluji květinu, protože uvadne, zvíře, že zahyne, a člověka, že zemře a nebude; poněvadž cítí, že zhyne navždy, já miluji, ba co více než miluji, já se kořím Bohu, protože není!“

Text a foto: Roman Szpuk

MINIATURY Romana Szpuka 2018 :

1. Loučení s Friederike