Miniatury: Tichá křídla

4 března, 2018
12:18

Přicházím na autobusovou zastávku v Prachaticích. Za chvilku mi pojede spoj na Vimperk. Už tu stojí mladá žena s bílou holí. Kšilt čepice má vražen hluboko do tváře. U boku jí stojí chundelatá fenka v modré kombinéze. Je trpělivá, jen občas pokrčený čumáček dává najevo, že je to stále ten tvor se skvělým čichem a že by se možná rozběhla loukou nebo příkopem za přírodními pachy. Ale naučila se sloužit, stát po boku ženě, která je na ní zcela závislá.

Přijíždí autobus. Žena jen řekla: „Dveře“. Zachytila se postroje a fenka vkročila na schody vedoucí k řidiči.

Našlapuju, ani nedýchám, nechci, aby si slepá myslela, že ji šmíruju. Sedám si přes uličku.

Žena pohladila fenku: „Arlí, byla jsi šikovná, hodná holka.“ A Arlí se stočila do klubíčka pod jejíma nohama.

O chvíli později se žena neomylně obrací na mě. „Už jsme v Husinci?“ ptá se.
Věděla tedy o mně, ač jsem se snažil být úplně tichý. Autobus byl skoro prázdný.

„To bude až další zastávka.“
„Aha, tak to jsou teprve Těšovice.“

Využívám situace, navázaného hovoru, a ptám se na rasu fenky.

„Královský pudl křížený s retrívrem.“

„To asi musí mít dlouhý výcvik, že?“

„Připravuje se k tomu od štěněte,“ odpovídá žena. „Žijeme spolu už sedm let, jsme obě závislačky.“

Stane se že potkám člověka, jehož nitro je plné míru. Nemusí o něm mluvit, jak to s oblibou dělají kazatelé. Ten člověk je obklopen pokojem jak zahradou. Žije v přítomnosti, a to pak toužím setrvat v jeho blízkosti co nejdéle. I hlas této slepé ženy je klidný. Z každého jejího pohybu je znát soustředění, ale ne křečovité, spíš pokojné. Ví, kolik toho není v její moci.

Její svět je z mého pohledu zúžený na krajinu zvuků a hlasů, doteků a vůní. Kdo tam číhá na poutníky ve tmě? A kdo tam nabízí náruč toužící milovat? Ta krajina není menší než ta, kterou odhaluje můj zrak. Vcházím do ní, pozván či nepozván, a cítím, že se tu otevírá nový vesmír mně vidoucímu nepřístupný. Je to svět intimity vztahu mezi fenkou a slepou ženou, svět, ve kterém se neohlížím jak štvanec. Nemůžu jím kráčet tempem, na které jsem zvyklý a během kterého dělám spoustu věcí automaticky, nevědomě. Musím zpomalit.

Pokoj té slepé ženy přechází i na mne. Musela se naučit důvěře. A tato důvěra jí dává tichá křídla.