Miniatury: Něžné objetí

18 února, 2018
18:18

Něžné objetí

Čtu vzpomínky manželky posledního hajného z Březníku. Na jednom místě popisuje paní Vrabcová, jak nosí k hranici poštu pro ty, kteří emigrovali a nechali v Čechách své příbuzné. A pak zvolna vstupuju do jejího prožitku, který tak dobře znám z Boubína, prožitku o to dojemnějšímu, že šlo o její poslední cestu k hranici.

Paní hajná poprvé hledí k Alpám a snaží se vyjádřit, co vidí. Ale není to excelentní popis vzdálených rozervaných horských štítů a ledovců, žádný příval metafor a skvělých přirovnání, naopak, o samotných vrcholcích se tam nemluví. Řeč je o krystalech vznášejících se v povětří a o barvách. To, co paní hajná popisuje, je paradoxně takřka na dosah. A je to ryzí poezie, tajemství, které základní motiv dalekého obzoru omotává průsvitnou rouškou barev a třpytu. A pak následuje objetí s jejím průvodcem, tiché a něžné, neboť existuje krása, kterou v úplnosti můžeme prožít jen s tím, jehož srdce je nám náhle tak blízko, blíž, než cokoliv z toho, co nás z přírody tak dojalo.

***

„Pod sportovní bundou přímo na srdci jsem nesla balíček se čtyřmi dopisy. Byly to právě dopisy od vzpomínajících rodičů a v nich byla slova, která dokázala pohladit na duši a povzbudit. Nahrazovala skutečná objetí, políbení a vřelé pohledy. Hřály mě a já netrpělivě spěchala úzkou vyšlapanou cestičkou. V tom slyším kroky našeho poštovního doručovatele oblečeného do zelené kamizoly lesáka. Spěchal mi naproti, přestože čekal svého kolegu, mého manžela. Volal na mne ze vzdálenosti asi pěti kroků ztišeným hlasem: Dobrý den! Už jste viděla tady odtud někdy Alpy?

Bohoušek (manžel) již ano, já ne. Je to prý nádhera, která je k vidění jen málokdy. Při jasném počasí červánky zažehnou všechny krystaly, ve kterých je ta krása zakletá. Tak tomu bylo i dnes. Běželi jsme ještě pár kroků a na malé plošince se naše kroky zastavily. Kam oko dohlédlo, viděli jsme široširé lesy, ani jednu střechu, ani paseky, jen a jen tmavou zeleň lesů. Po celé šíři horizontu se rozkládal pruh růžovofialových křišťálových krystalů diamantů a nad ním zažloutlý proužek jako slabý plamínek a nad tím vším už jen nádherná modrá obloha. Takový nedozírný kus přírody, složený jen z těch čtyř barev!

Uprostřed té krásy jsme byli jen my dva. Stáli jsme tiše, neschopni najít slova, která by tuto krásu dokázala vystihnout. Naprosto okouzleny touto nádherou se náhle naše pohledy střetly a s pocitem spřízněných duší milujících přírodu jsme našli jediný způsob, jak prožít tento božský zážitek: Něžné objetí a jediné něžné políbení, jaké dáváme nově narozenému děťátku.“ (Emilie Vrabcová – Z mého života na Březníku)