Miniatury: Oheň tání

4 února, 2018
09:12

Oheň tání

Trochu opožděně se vracím k náhlému oteplení z 24. 1. 2018. Ještě ráno jsme na Churáňově měli 83 cm sypkého sněhu. A před 16 hodinou SEČ mi průměr na latích ukázal smutnou hodnotu 68 cm břečky. Maximální teplota se vyhoupla na 4,2 °C, což samo o sobě není tolik. Vlažnému vzduchu však pomohlo i mrholení a vítr s maximálním nárazem 17,7 m/sec.

***

V lese se tání projevuje hustým deštěm a pleskavými lavinami z rozpouštějících se sněhových duchen. Popojdu kousek do nitra smrčiny. Propadám se těžkým sněhem s pevnou krustou popadané námrazy. Svírá mi nohy až po kolena. A pak stojím a dívám se, jak kosé paprsky proletují do lesního interiéru. Sváří někdo posvátné ozdoby na klenbě? V jejich napnutých svazcích letí dolů kapky jak vodní okuje. Propadají níž a níž po větvích, visí v jehličí jak za stopečky, chvějí se, jen jen spadnout až úplně dolů. Připomínají ozdravnou perličkovou lázeň a vskutku, místy se zdá, že opět kloužou vzhůru podél drsné kůry a léčí stařecké suky smrků.

Hned si vybavuju kouzelný popis podobného jevu od Františka Švantnera: „I nejslabší pohyb byl pro ně povážlivý, protože měly hladká lůžka a samy byly pečlivě vybroušené a zakulacené, a tak v nich napřed křísly blesky, zasvítily jako svatojánské mušky, a třebaže všechno kolem se vlnilo jásáním a zářením, jejich světla byla nejpronikavější, přímo jako malá slunce; potom se kutálely po stéblech k zemi, ale hned zase vyskakovaly zpátky na lístky, jako by je někdo vystřeloval, prodíraly se mezi brebentícími plamínky, běhaly sem tam jako živé stříbro…“ (Nevěsta hor)

***

Jak zvolna pohybuju hlavou, oslňuje mě krůpěj větší než ostatní. Její svit je nazlátlý a připomíná rudého obra na noční obloze, třeba Antares, Aldebaran nebo Betelgeuse. Nemohu se od toho svitu odtrhnout. Pozorně se dívám, je možné, že mi odtamtud někdo posílá bezeslovné znamení. Ostatní krůpěje pohasínají, ustupují před touto jedinou, která však nyní září jen pro mne. Ani člověk stojící vedle mě by ji takto neviděl.

Naslouchám větru v korunách. Kdykoliv sílí, zpozorním. S malou prodlevou se dolů spouští další houf kapek, které mi dopadají na bundu. Za chvíli jsem promočený lijákem, přestože je obloha takřka jasná. Jen na jihu se drží oslnivá vata föhnové zdi a na severu se matně zbarvuje nízká duha. A na východě přetéká z Plání mlha v podobě oblačné peřeje. Neslyšně hučí do údolí pod Zadov a během sestupu se rozpouští na závětrné straně v teplejším a sušším vzduchu.

Text a foto: Roman Szpuk

MINIATURY Romana Szpuka 2018 :

1. Loučení s Friederike