Miniatury: Flöhturm

17 prosince, 2017
07:35

Flöhturm

Tichounce sněží na liduprázdné město. Uhasla světla včerejšího koncertu Veroniky Spiegelové a jejích přátel. Ještě ve mně doznívá radost mladých lidí z hudby, zatímco s hor shání vítr nespočítatelná stáda vloček. Našlapují v šedomodrých soumračných závojích na střechy a usedají na bezlisté větve stromů ve spících zahradách.

V příkré uličce stoupající k zámku probíhá slavnost neprošlapaných cest. Sníh podkládá čistý papír pod první šlépěje večerních chodců. Stopy jednoho z nich se pomalu pokrývají novým sněhem, který co chvíli obrací další nepopsaný list. Někde jsou otisky podrážek zřetelné, jinde už vsakují do zapomnění. A jako si první hlas ve fuze hledá k sobě protihlasy, tak kladu své kroky do těchto cizích. Kdyby nesněžilo, nevěděl bych o nich nic.

Pod věží zvanou Flöhturm ze sebe sklepávám sníh. Vzpomínám na ranní výstup na Boubín. Objevil jsem tam ve sněhu jiné stopy, srnčí. Byly zbrocené krví. Opatrně jsem je překročil, abych nic neporušil. Cítil jsem úctu k cizí bolesti zrozené v hloubi lesů, byť je to bolest zvířecí. Tu se v mém nitru spojují tyto stopy, temně modrá chumelenice i včerejší koncert v jedinou báseň ve starém stylu:

***

Flöhturm (neznámé houslistce)

(9. 12. 2017)

Město je plné modrých sazí,

tichounce sněží ze svahů,

stopy srnky pod sněhem mizí,

skryl jsem se do tmy pod Flöhturm.

Halím si tváře. Okna bdících

míjejí mě ve Flöhturm,

houslistko, čekám tě ve vánici

zahalen do tmy pod klenbu.

Srnka smočila v krvotoku