Miniatury: Grave Gabréta!

10 prosince, 2017
07:39

Grave Gabréta!

Jezírko na Malém Polci rezavě mokvá už jen na okrajích. Jinak vládne bílá. Vítr chrastí vločkami, smýká sněhovým kobercem po výstupcích zasněžených větví kleče. Na jednu z nich vylézá veverka. A u mých nohou pomalu leze otužilá tiplička (Trichocera). Pod smrky bublá stružka temné vody jak tlumený buben. Ukrývá se skoro celá pod sněhem. Větve padlých stromů se staly sněhovými žebry bytostí, z nichž už odletěl všechen život. Tu se nade mnou ozvalo pípání, vysoké hlásky králíčků obecných. A přilétly i sýkorky uhelníčkové. Jsou jich spousty. Zachytit je očima? Chvíli mě vede ten a chvíli ten a pak se ztratí ve větvích. Jsou v neustálém pohybu. Z větví se za nimi spouštějí sněhové lavinky, ptáčkové vypadají bezstarostně, ale musí se zahřát.

Jinak se chová osamělý krkavec. Letí proti větru, zhoupne se níž k zemi, vzápětí se nechá vynést vzhůru. Tohle počasí ho těší. Obloha tmavne, sněžení houstne. Vracím se přes churáňovské louky. Tady to mrazivě táhne. Mlha vtéká z volné pláně do nitra lesa. Značí si místa vstupů námrazou. A uvnitř, pod větvemi, v houšti jehličnatých vějířů je už šerý klid. „Bylo to místo nejen pusté, ale i zapomenuté, mrtvé tam vždy panovalo ticho, každý zvuk tam se rozléhající byl jen ozvěnou hlasu vzdáleného, nikdy tam nevznikal, vždy jen zanikal.“ (Karolína Světlá)

Krkavec

Monstrance draná němým křikem

je večerní krkavec,

uvyklý mlčení galaxie

jak volá se o pomoc, zapomněl.

Co ze tmy zbylo, naruby je,

po černé hvězdě táže se,

slavnostní koridor mračny ryje,

přivykl křídly prázdnotě.

Foto a text: Roman Szpuk

MINIATURY Romana Szpuka :

1. Uplakaný čert