Dálky
Daleko až do podhůří se táhnou temně modré smrčiny. Kde to žlutě svítí, tam rostou modříny. Vidím je, kam až oko dohlédne. Listnaté stromy už opadaly. Jejich šat přikrývají pásy mlhy. Jediné modříny ještě planou osaměle i v hloučcích na cestě k obzoru, trochu se rozpouštějí v oparu, ale neztrácejí se.
Jiná dálka se otevírá z vrcholku Boubína: zrcadlící se bílé alpské vrcholky. Světlo odtamtud ke mně přiletí během mžiku. V rozměrech vesmíru jsme já i vrcholky vzdálené až 280 km vzdušnou čarou na jednom místě. Avšak vzdálenost, během které se obraz na vrstvách inverze zdeformuje, může odhalovat zase jiný rozměr. Třeba od spatřeného ke vnímanému, od počitku ke vjemu, od imprese, surových senzorických dat (raw) k jejich uspořádání kognitivním aparátem, tedy ke vjemu.
***
Existují tzv. slepí vidící, lidé, kteří vidí, ale neuvědomují si to. Když jim hodíme nějaký předmět, jsou schopni ho chytit, ale popírají, že by něco viděli. Je možné, že naše oči vidí i jiné světy, paralelní hmotné nebo duchovní, ale náš mozek vjem nezpracuje, nebo nám ho zatají, aby náš svět byl srozumitelný.
Jsou okamžiky náhlých průhledů, kterými spatříme i to zapovězené. Který ze světů není iluzí, zda ten který považujeme za skutečný, nebo ten zdeformovaný? Halucinace vlastně vzniká tak, že naše mysl přeexponuje některé z detailů či rysů spatřeného. To mohu potvrdit ze svých pokusů s lysohlávkami, nebyly to halucinace, vzniklé z ničeho, ale zvýraznění jistých tvarů, jejich dotažení k nové skutečnosti.
Podobně vznikají novotvary na vzdálených vrcholcích Alp. Zda v nich vidí dva pozorovatelé totéž?
***
Český psychiatr a guru českých surrealistů Svetozar Nevole ve své knize O smyslových iluzích už v roce 1949 píše: „I normální vnímání je vlastně iluzí. I při normálním vnímání, při obvyklém vidění, slyšení atd. jsou daleko více účastni subjektivní činitelé, než bychom byli na první ráz ochotni připustit. Avšak pathologie nám přesvědčivě ukazuje, že skutečnost prostě pasivně nevidíme, neslyšíme, nýbrž že si ji svými vjemy do jisté míry teprve sami tvoříme. Mezi vjemem ,normálním,‘ a vjemem ,šalebným‘, ,patologickým‘, iluzí, není zásadního rozdílu. … Normální vjem jednoho může být druhému iluzí a naopak. Jest vlastně jen konvencí, že za ‚normální‘ uznáváme právě takové a ne jiné vjemy.“
***
Musíme se naučit hledat to, co máme vidět. Učíme se vnímat i prostor. Slepý pacient, který nabyl zraku, se při pohledu z okna domníval, že se může dotknout lidí chodících dole na chodníku, jen se mu zdáli malincí. Možná i já bych se mohl dotknout těch takřka fantomatických hor při obzoru, kdybych nenabyl z životních zkušeností přesvědčení, že jsou „daleko“.
Noční samota –
za oknem na zdi
Alpy v slunci.
Vrchol Boubína –
přikryl jsem dlaní
Dachstein.
{gallery}vimperk/2017/11_listopad/miniatura25_11{/gallery}
Foto a text: Roman Szpuk
MINIATURY Romana Szpuka :
2. Hrušky
4. Co všechno ten nástroj dovede
6. Otto Hrdina
11. Mrazivá noc na Perle pod Jezerní slati
12. Letící oblaka
13. Pan Kodýdek
14. Cesta pulsu
15. Život a smrt
16. Deštníky
17. Poklady
18. Krucifixy
20. Koza v kapli
22. Boubínská noc
23. Ovečky
24. Bratři Kazarovi
25. Domov
26. Táta
29. Fenka a okoun
30. Duha
31. Cestou z Najmanky na Radost
32.Žluna
33. Rehabilitace
34. Bez střechy
35. Jako bílý šátek
36. Nepoučitelní
37. Dobršská brána
38. Hvězdy a psík
40. Zářijové plody
41. Buchingerův dvůr
42. Pouť na Luzný
43. Jaké má oči?
44. Nejmanka u Hrbu
45. První sníh
46. Úplňková noc
47. Jepice
{jcomments on}