Herwart a Empedokles
Ještě je tma. Stoupám s čelovkou na Boubín. Nad Basumským hřebenem svítí srpek měsíce. Jak se nořím do hory, mizí za smrky. Třpytí se jako orientální náušnice, pak postříbří kontury větví a ztratí se.
Severní cesta už je po vichřici Herwart volná. Teprve pod vrcholem objevuju spoušť, kterou tu poryvy větru způsobily. Kde ještě před třemi týdny stál hustý stinný les, prosvítá nyní volná obloha. Změť chvojí, vyvrácené kořeny, nebezpečně napružené kmeny a „věšáky“ zachycené svými odolnějšími sousedy hrozí na každém kroku. Jdu tiše. Skoro nedýchám. Musím si nacházet vlastní cestu, protože ta, na které znám skoro každý kámen, je neprodyšně zatarasena. Občas nacházím přímo uprostřed nejhorší zkázy stojícího osamělce, šťastlivce, ač nevím, jestli přežil proto, že byl na poryvy připraven, nebo ho jako zázrakem nejhorší náraz větru minul. Možná mě chce varovat, zvěstovat cosi zásadnějšího, než jen to, co mám na očích. „A utekl jsem toliko já sám, abych zvěstoval tobě,“ opakují se s železnou pravidelností slova přeživších z Jobových pohrom.
***
Čím jsem výš, tím více svítá a sílí hučení větru, který se do mě na rozhledně vší silou opírá. Fouká od východo-severovýchodu. Mrzne, v propoceném tričku se do mě brzy dává zima, třebaže jsem si přes ně přetáhl svetr, který jsem kdysi našel na víku popelnice. Občas mě zasáhne odletující námraza.
Alpy jsou zakryté pásem oblaků, ze kterých vyhlížejí jen špičky Dachsteinu. Udělám pár snímků stratokumulu, který leží v údolích a přetéká mezi Solovcem a Bobíkem k Zátoni. Kleť a Libín obkvétají oblačné příboje, pěna mlh se vzpíná do výše a opět padá. Čekám na východ slunce a pak se vydávám na zpáteční cestu. Teprve nyní vidím, kolik stromů nepřežilo Herwartovo běsnění. Leží všude okolo jednotlivě i v pásech, kde vichr jako by spustil neviditelné řetězy, a tam, kde se zaklesly o smrky, divoce jimi trhnul. Vývraty jsou mohutné hliněné vějíře ozdobené kameny. Dosahují až třímetrových výšek. Jako by se tu do vzduchu vylomily potrhané lopatky zemských mlýnů.
Jaké to kulisy k nějaké katastrofické divadelní hře! Připomínají mi verše, které se zachovaly z díla předsokratika Empedokla: „Mnoho ze země vyrostlo hlav, jež bez krku byly, / nahé se toulaly paže, jež byly zbaveny plecí, / oči samotné bloudily, kterým zas chyběla čela. // Tvorové s dvojí tváří a s dvojí tu vznikali hrudí, / zrozenci z krav … z mužů, zčásti pak z žen a mající pohlaví stinné.“
***
Co zrovna prožívají lidé tam dole pod hustou hladinou stratokumulu?
Dozvěděl jsem se to až odpoledne. Potkal jsem před Teskem Ivoše Hraňa. „Dneska ráno nebylo v Lidlu k hnutí,“ hlásil mi hned. „Měli cukr v akci za deset korun. A rum taky. Půllitrovku za šedesát devět. Důchodci brali po pěti flaškách. Stála tam ženská patnáctá ve frontě. Prej od čtvrt na sedm. Těch aut, nákupní vozíky do sebe vrážely.“
{gallery}vimperk/2017/11_listopad/miniaturka17_11{/gallery}
Text: Roman Szpuk
Foto: Roman Szpuk
MINIATURY Romana Szpuka :
2. Hrušky
4. Co všechno ten nástroj dovede
6. Otto Hrdina
11. Mrazivá noc na Perle pod Jezerní slati
12. Letící oblaka
13. Pan Kodýdek
14. Cesta pulsu
15. Život a smrt
16. Deštníky
17. Poklady
18. Krucifixy
20. Koza v kapli
22. Boubínská noc
23. Ovečky
24. Bratři Kazarovi
25. Domov
26. Táta
29. Fenka a okoun
30. Duha
31. Cestou z Najmanky na Radost
32.Žluna
33. Rehabilitace
34. Bez střechy
35. Jako bílý šátek
36. Nepoučitelní
37. Dobršská brána
38. Hvězdy a psík
40. Zářijové plody
41. Buchingerův dvůr
42. Pouť na Luzný
43. Jaké má oči?
44. Nejmanka u Hrbu
45. První sníh
46. Úplňková noc
47. Jepice
{jcomments on}
