Miniatury: Jepice

11 listopadu, 2017
08:00

Jepice

Před pár dny si na slunci naposledy vrzlo saranče zbylou nohou, dnes začalo sněžit. Je to vlhký sníh, asi ho doprovázejí i kapky deště, ale na trávě už leží bílá břečka.

Vracím se ze stanice. Přede mnou letí jepice. Ukazuju na ni prstem. Jepice odbočuje a mizí k lesu. Můj prst setrvá na místě, ukazuje na břízu s posledními žlutými lístky. Bříza se zachvěje, zatřepetá. Všude okolo vládne bezvětří. Možná jepice věděla, kam odbočuje. Třeba tam zejí dokořán neviditelná vrata, která vedou na nebeskou hostinu. Má tam dohodnuté nějaké taneční vystoupení.

***

Vzpomínám na kamaráda a básníka Aléna Malinu. Je nemocný. Rád by za mnou přijel na návštěvu, ale těch třista metrů od parkoviště by možná nedošel. I když má ohromnou vůli. Nebojí se ani do skal. V polovině října mi poslal tuto básničku:

Slunný podzimní den

(park Na Sadech v Českých Budějovicích)

U stromů všude plno zlata.

A tam, kde ještě zelená,

vítr ji hebkým stehem látá.

Kosům se ztrácí kolena

v záplavě žluti.

***

Teď už je listopad. Těch mlh! Přes den je šero, během noci mléčný vzduch prosvětluje měsíc. Je ale na ústupu. Mohu dlouze mlčet. Jako v románu Nebeští jezdci, kdy trosečníci na člunu, umírající hlady a žízní, také jen mlčeli. Protože všechno už bylo řečeno. Všechno? Třeba ne. Třeba nějaký verš ještě čeká na svoji chvíli, na okamžik zrození jako kukla dešťové kapky, z níž se vyklube sněhová vločka.

Alén mi poslal další báseň. Je o stromu, který je mu společníkem. Vídá ho denně z okna. Stačí jeden takový strom k poznání světa. Ba jediný list stačí. A možná jediný den života prosté jepice, která vidí to, co my, lidé, nevidíme:

Ztišená noc při pohledu z okna

(mezi druhou a třetí ranní)

Zčeří-li vánek struny

suchému listí,

jež se zuby nehty

z posledních sil ještě drží

v již téměř bezvlasé

podzimní koruně stromu,

tu hudba připomíná

vlahý déšť.

Jak lahodná to melodie

před ulehnutím k spánku.