Úplňková noc
Stojím na nádraží Horažďovice – Předměstí. Čekám na zpožděný rychlík. V dáli nad rybníkem Velký Babín krouží tři labutě. Dvě přistávají na vodě, jedna startuje. Mohutnými křídly se dotýká hladiny, její odraz dole se odpichuje křídel svého dvojníka nahoře. Jako by společně sešívali hladinu. Na hrázi už zrezavěly duby. Jiné stromy už skoro opadaly. Pole vysušuje podzimní slunce.
***
Jdu s Ríšou Kotáskem Na Korej. Vzpomínáme na zemřelého Frantu Řehoře.
„Proč tu nesvítí za Frantu svíčka?“ ptá se Ríša, ale nikdo mu neodpovídá. Všichni se baví, jako by se nic nestalo. Ano, tak je třeba žít, ze dne na den, ja-ko by se nic ne-sta-lo.
Tu mi volá psychicky nemocný kamarád. Pláče. Prý je mu hrozně zle a asi umírá. Dopíjím rychle kávu a pospíchám za ním.
Sedám si k němu na postel. V malinkém stísněném pokojíku má jen dvě bible a stoleček s rádiem. Na stěně za ním visí obraz s cestou, po její pravé straně se propadá strž. Také tam vládne podzim, koruna jediného stromu je zbarvená jako duby na hrázi Velkého Babína. Před námi je opřené zrcadlo, v něm kamarádova vyzáblá postava.
Je tu hrozné horko. Nedá se dýchat. Ihned mi naskakuje na čele pot. Kamarád je neklidný, co chvíli si lehá na záda, svíjí se, vzdychá, pláče, o překot mluví o různých lidech, o jejichž spásu se strachuje, drmolí modlitby, málokterou větu dokončí. Volá o pomoc pro celý svět, protože konec je blízko. Hledá v Jeremiášovi zmínky o dinosaurech, pak mě prosí, abych mu předčítal z Matouše text o konci světa. Zapomněl si totiž v ústavu brýle. Ale moje četba ho neuklidní. Vykřikuje, v záklonu zavírá oči, jeho nos vystupující z propadlých tváří trčí ke stropu. Jako by ho někdo natahoval na skřipec. Pak se směje, to když změním barvu hlasu, znovu se dává po pláče, ukrývá tvář ve dlaních. Čím je překotnější, tím já jsem pomalejší, cítím, jak mi povolují svaly, jak se propadám do apatie, do stínu nehybnosti. Připadám si jak bezdomovec, kterého jsem viděl v Praze Na Knížecí. Seděl na zastávce u svého batohu. Chvílemi spal, pak otevřel oči a bohorovně se usmíval. U nohou měl petláhev levného vína. Seděl, usmíval se, celý svět kolem něj odněkud někam mířil, jen on jediný nikam neodjížděl.
„Pst,“ naklání ke mně hlavu kamarád, když se s ním loučím. „Neříkej, že tu mám rádio.“ „A proč?“ Šeptám jako on. „Protože by mi ho rozbili.“ „Kdo?“ „Děti.“ „Proč by ti ho rozbíjely?“ „Pro-to-že to jsou dě-ti,“ slabikuje mi kamarád do ucha.
***
Vycházím ven. Nad Vimperkem září úplněk. Modlím se za kamaráda. Byl bych rád, kdyby nalezl trochu pokoje v srdci. Ale kdo ví, zda tenhle úplněk nejitří ještě více jeho fantazii a obavy. V duchu se procházím s Frantou Řehořem u Pramenů Vltavy. Franta mi ukazuje suché stromy, obdivuje ty, co přežily, vzpomíná na roky, které trávil na Kvildě. Takové roky zkušeností, zážitků, moudrosti. A všechno najednou vsakuje do nicoty. Jen ten měsíc tu zůstává. Putuje nad našimi osudy, nad bloudící myslí každého z nás.
Text: Roman Szpuk
Foto: Pohled z Churáňova k Věnci. Roman Szpuk
MINIATURY Romana Szpuka :
2. Hrušky
4. Co všechno ten nástroj dovede
6. Otto Hrdina
11. Mrazivá noc na Perle pod Jezerní slati
12. Letící oblaka
13. Pan Kodýdek
14. Cesta pulsu
15. Život a smrt
16. Deštníky
17. Poklady
18. Krucifixy
20. Koza v kapli
22. Boubínská noc
23. Ovečky
24. Bratři Kazarovi
25. Domov
26. Táta
29. Fenka a okoun
30. Duha
31. Cestou z Najmanky na Radost
32. Žluna
33. Rehabilitace
34. Bez střechy
35. Jako bílý šátek
36. Nepoučitelní
37. Dobršská brána
38. Hvězdy a psík
40. Zářijové plody
41. Buchingerův dvůr
42. Pouť na Luzný
43. Jaké má oči?
44. Nejmanka u Hrbu
45. První sníh
{jcomments off}