Najmanka u Hrbu
Chalupa je chladná, ale venku je už teplo. Panuje babí léto.
Přede mnou leží román Leonida Leonova Ruský les. Dočítám se v něm, že na pokroku lidstva se musí účastnit celá Země, tedy i příroda. Vnímám občas pokrok jako sebevražedný výpad dopředu bez ohlédnutí se zpět. Člověk dobývá vesmír a netuší, co mu přinesou příští roky. Předbíhá vítr, tok řeky, let meteoru, předbíhá život. Dávám přednost spolu-kroku, doprovázení dějů v přírodě.
***
Do dřímoty mi vniká nějaký bzukot. To moucha mi našeptává: Podzimní ptačka je plná oranžových ryb. Rozhlížím se. Planá třešeň má podlouhlé listy zdobené krůpějemi noční vlhkosti. Jako by svoji korunu zamkla na třpytivé zámky zamilovaných.
Skláním se k sarančeti.
„Kdo tě tak zřídil?“ ptám se lezoucího chromajzlíka. „Nemáš jednu nohu, kus tykadla Ti taky někdo urval.“ A přesto se ten malý tvor pokouší zbylou nohou i stridulovat.
Opodál skočil na svou oběť dravý pavouček. Skákavka pruhovaná. A už ji má! Asi je to malá muška. A copak je tady? Na podezdívku chalupy si sedl motýl a vyhřívá svá bohatě vykrojovaná křídla. Je to babočka bílé cé. Nebojí se, i když se skloním přímo nad ni.
Uvědomuju si, že tohle všechno mohu vnímat jen díky míru. Zatím se nemusím strachovat o životy svých blízkých jako Leonov za druhé světové války. Zatím. Mám tu výsadu prožívat krásu a neohlížím se, odkud se vynoří nějaký nepřítel. Jako tahle malá ploštička šišková. Leze po stole, a když se mě lekne, honem se schová do hřbetu silné Leonovovy knihy. Nezná její moudrý obsah, ale nachází v ní úkryt. I to je moudrost.
Procházím chalupou. Kolik je v ní tajuplné veteše, starý šicí stroj, nějaké váhy se závažími na miskách, vše je pokryté měděnkou. Střešní okénko vroubí pavučiny, to ale není špína, je to pohřebiště různých můrek a mušek a nakonec i samotných pavouků, kteří nacházejí smrt ve vlastním důmyslném díle.
***
Vzpomenu si na Zdenu z eldéenky. Je jí slabě přes třicet. Dvě děti porodila, při třetím se něco nezdařilo a zůstala postižená. Nemluví, nereaguje. Stařenky vyrábějí v dílničce plyšáky. Zdena občas plyšáka vezme a schová ho. Pro sebe? Pro miminko, které už nebude moci nikdy pochovat?
Nebo bývalý oficír Standa z hospody Na Koreji. Byl to svalnatý chlap, patřil k průzkumákům. Jednou nacvičoval s druhem ve zbrani u kasáren na Sloupu chvaty. Jeho kamarád uklouzl tak nešťastně, že se zabil. Standa zhubnul, kráčí nejistě. Kdo by v něm hledal namakaného vojáka? Nese si mrtvého kamaráda s sebou, stejně jako Zdena v sobě chová své třetí miminko.
Jedeme na Nové Hutě koupit něco k pití. Stromy září všemi barvami, ale hodně listů už opadalo. Ve vzduchu je cítit, že se blíží chladné a sychravé listopadové mlhy. U hřbitovního plotu shrabuje stařec listí. Pracuje pomalu a soustředěně, z korun se na něj snášejí další listy. Nepotřebuju více, než pozorovat tohoto starce. To je mé vlastnictví přítomného okamžiku.
Text: Roman Szpuk
Foto: Roman Szpuk
MINIATURY Romana Szpuka :
2. Hrušky
4. Co všechno ten nástroj dovede
6. Otto Hrdina
11. Mrazivá noc na Perle pod Jezerní slati
12. Letící oblaka
13. Pan Kodýdek
14. Cesta pulsu
15. Život a smrt
16. Deštníky
17. Poklady
18. Krucifixy
20. Koza v kapli
22. Boubínská noc
23. Ovečky
24. Bratři Kazarovi
25. Domov
26. Táta
29. Fenka a okoun
30. Duha
31. Žluna
32. Rehabilitace
33. Bez střechy
34. Jako bílý šátek
35. Nepoučitelní
36. Dobršská brána
37. Hvězdy a psík
39. Zářijové plody
40. Buchingerův dvůr
41. Pouť na Luzný
42. Jaké má oči?
{jcomments on}