Jaké má oči?
Nad Vimperkem krouží hejno havranů. Přilétá odněkud ze severovýchodu. Letí rozvážně, vytrvale pádluje křídly, nad zámkem zpomalí, točí se. Jen tu a tam jedinec zakrákorá.
„Ahoj, černé bratrstvo!“ zdravím je. „Letíte sem na zimu? Nebo budete pokračovat dál? Zalíbilo se vám vimperské náměstí?“
***
Vzpomínám na jiná bratrstva, obecenstva či demonstrace. Na srocení davu, jemuž lze tak obtížně vzdorovat. Když jsem v dubnu 1982 nastupoval na vojenskou službu, přijelo nás vlakem do Lešan u Benešova několik desítek. Vojáci nás nahnali do nákladních aut a teď to začalo: Každý z nováčků vytáhl cigaretu. Všichni kouří!
„Já jsem nekuřák,“ bránil jsem se.
„To nevadí,“ řekl mi soused, „teď kouří všichni.“
Byl to poslední vzdor, než nám oholili hlavy a řekli nám, ať zapomeneme, že jsme lidi, jen tak to přežijeme. Za chvíli pod plachtou nebylo pro kouř vidět.
Později, ještě za komunistů jsem jel se svojí budoucí ženou do Plzně na Portu. Na posledním koncertu vystupoval Wabi Daněk. Když spustil Rosu na kolejích, všichni začali vstávat. Tu píseň si čundráci zvolili za svou hymnu. Zůstali jsme s Helenou sedět, ale nějací mladíci nám naznačili, že máme okamžitě vstát.
„Vztyk! Všichni!“
Helenu to tenkrát urazilo, já byl pokornější. Nenapadlo mě, že zrovna na Portě budu muset odolávat davové psychóze.
Poslední moje komunistická vzpomínka na dav se váže k 19. listopadu 1989. V dolní části Václaváku se procházely a diskutovaly skupinky lidí. Atmosféra by se tam dala krájet. Bylo to dva dny po zásahu na Národní třídě a všichni tenkrát věřili, že jeden ze studentů přišel o život. Najednou se s lidmi dole dal do diskuze nějaký postarší komunista.
Zaslechl jsem jen: „Tak si táhněte k Američanům!“
Tou dobou už kolem něj stálo asi pět naštvaných lidí. Vzpomínám si, jak kdosi vykřikl: „A ty zmiz do Rumunska!“
Popadli ho za klopy, nějaký stařík se do něj pustil pěstmi a také mě se zmocnil závan zuřivosti. Byl bych se přidal k pogromu na toho osamělého obhájce starého režimu.
Od určité doby se davu pokouším stranit. Vždy to bylo stejné, ať už jsem táhl ulicemi s anarchisty, nebo jsem se octl v hledišti fotbalového stadionu, nebo jsem se účastnil nějakého modlitebního shromáždění. Důvody ke sdružování byly rozdílné ale atmosféra stejná: Vždy šlo o demonstraci síly. Z ostrého hřebene hleděl jsem na obě strany do strží nadšení i hněvu.
***
Ve Vimperku žila před druhou světovou válkou židovská komunita. Měla tu svoji synagogu, která lehla popelem během jiného davového šílenství, Křišťálové noci. V roce 2003 se rozhodlo vimperské zastupitelstvo umístit na dům čp. 361, který na místě synagogy později postavili, pamětní ceduli. Museli však požádat o svolení obyvatele toho domů.
„Pamětní desku Židům? V žádném případě,“ zaslechli zastupitelé. A tak byla cedule umístěna na zídku o dům níž.
Zlo je temný závan, který převede stín mraku po kraji lidské tváře. Záleží na tom, jak dlouho stín na tváři setrvá, kolik květů stačí spálit mrazem. Kolikrát mě to napadne, když vidím nějakého skutečného zločince v poutech. Nebo toho, kdo ublížil mnoha lidem a nyní je z něj stařík k politování.
„Co oči? Jaké má oči?“ ptám se.
Roman Szpuk
MINIATURY Romana Szpuka :
2. Hrušky
4. Co všechno ten nástroj dovede
6. Otto Hrdina
11. Mrazivá noc na Perle pod Jezerní slati
12. Letící oblaka
13. Pan Kodýdek
14. Cesta pulsu
15. Život a smrt
16. Deštníky
17. Poklady
18. Krucifixy
20. Koza v kapli
22. Boubínská noc
23. Ovečky
24. Bratři Kazarovi
25. Domov
26. Táta
29. Fenka a okoun
30. Duha
31. Žluna
32. Rehabilitace
33. Bez střechy
34. Jako bílý šátek
35. Nepoučitelní
36. Dobršská brána
37. Hvězdy a psík
39. Zářijové plody
40. Buchingerův dvůr
41. Pouť na Luzný
{jcomments on}