Buchingerův dvůr
Večer na Churáňově divoce fouká, nárazy dosahují 27 m/sec. Zábradlí na ochozu se otřásá, na střeše to hučí.
Krátká horečka, která mě odpoledne přepadla i se zimnicí, ustoupila. Zapálil jsem si solnou lampu, je zbarvená jak vycházející úplněk. Pošťák, který spí ve vedlejším pokoji, se o mě bál, stále byl připravený volat rychlou. Myslel, že se o mě pokouší už druhý infarkt.
Chór větru mě léčí a brání před vnějším světem. Otepluje se i během noci a k ránu teplota stoupla na rovných 14 °C. Včera touhle dobou bylo něco kolem šesti stupňů.
***
Loučím se se stanicí. Nejdřív ale musím vyčistit trychtýře u srážkoměrů. Každý den v nich nacházím nová a nová ptačí hovínka. Mají je na svědomí rehkové. Poletuje jich tu po okolí celá tlupa. Asi jsou to rodiče se skoro dospělými dětmi, které posilují křídla, než se vydají na pouť k jihu.
„Nezvedenci!“ hrozím jim. „To nemůžete kadit jinde?“
Ptáčci poletují ze sloupku na sloupek, tu se posadí na okraj pluviokolektoru, zase na meteorologickou budku, zakmitají narudlým ocáskem, udělají pár dřepů, vznesou se, vějíře křidélek jim prosvítí paprsky. Moje výhrady k jejich toaletě je nezajímají.
***
Slunce hřeje jak v létě. Scházíme s Ríšou po louce k Puchingerovu dvoru. Na svahu kvetou pupavy. Na jednom z těch květů sedí jak v aréně nehybný čmelák. Dole u chalupy teče do kamenného žlabu voda. Nabírám ji do dlaně a piju. Jak rychle hasí žízeň zemský pramen. Pak si sedám k hromadě dříví přikryté střechou z hadraplánu.
Ríša obchází nízkou jablůňku. Hledá nějaký zralý plod. Po chvíli vstávám s pavučinou přilepenou na zádech.
Ríša mi sděluje, že tahle chalupa patří dvěma babičkám. Teď tu nikdo není, ale všechno tu je upravené, čisté, louka je posečená.
„Kdybys byl na ně hodnej, nechaly by tě tu bydlet,“ ukazuje mi Ríša na okno jakési kůlny.
Dostat se tam není snadné, v cestě stojí ztrouchnivělý plot a záplava kopřiv a také ostružin. Nahlížím zaprášeným oknem dovnitř a opravdu, jsou tam dvě postele, kamínka, stolek. Kdybych sem zalezl, asi by mě už nikdo nikdy nenašel. Ale stejně bych tu dlouho nevydržel. Nakonec bych vylezl a alespoň z dálky bych pozoroval svět lidí, ke kterému neodvolatelně patřím.
{gallery}vimperk/2017/09_zari/miniatura{/gallery}
Text a foto: Roman Szpuk
MINIATURY Romana Szpuka :
2. Hrušky
4. Co všechno ten nástroj dovede
6. Otto Hrdina
11. Mrazivá noc na Perle pod Jezerní slati
12. Letící oblaka
13. Pan Kodýdek
14. Cesta pulsu
15. Život a smrt
16. Deštníky
17. Poklady
18. Krucifixy
20. Koza v kapli
22. Boubínská noc
23. Ovečky
24. Bratři Kazarovi
25. Domov
26. Táta
29. Fenka a okoun
30. Duha
31. Žluna
32. Rehabilitace
33. Bez střechy
34. Jako bílý šátek
35. Nepoučitelní
36. Dobršská brána
37. Hvězdy a psík
39. Zářijové plody
{jcomments on}
