Miniatury: Malá ťapkající holčička

16 září, 2017
11:13

Malá ťapkající holčička

Je to už dlouho. Na jaře 1991 jsem chodíval každé dopoledne meditovat do předsíňky vimperského chrámu. Psal jsem tenkrát sbírku žalmů Bludiště. Často jsem příkrou uličkou předcházel smutnou dvojici. Vepředu šla kolébavou chůzí tlustá žena. Za ní ťapkala malá holčička. Žena se co chvíli otočila a řvala: „Dělej! Vůbec na tebe nemám náladu!“ A řvala i druhý a třetí den. A maličká plakala. Její krůčky ještě nebyly jisté. Cesta vzhůru jí dělala obtíže. Tu holčičku pak museli ženě odebrat. Nebyla schopná se o ni starat.

Tolikrát jsem chtěl vědět, co se s ní stalo. A nyní sedím Na Koreji. U stolu karbaníků popíjí rum vetchý stařík. Chlapi hrají hru prší, stařík už má ale dost. Přichází k němu mladá brýlatá žena. Vede ho ven. Nese mu hůlku a snaží se mu ji podat. Stařík ji nevidí.

„Hůl!“ volá starostlivě žena a snaží se ho předejít.

„Dej mi pokoj!“ odsekne stařík, ale nakonec si hůl vezme.

„Pozor!Pozor na schody,“ volá žena a pobíhá kolem staříka, který namáhavě sestupuje z hospody k taxíku.

„Kdo to je?“ ptám se kamaráda Jardy Filipa.

„To je Pepa Klír, sklář. Rytec.“

„A kdo je ta žena?“

„To je jeho vnučka,“ odpovídá mi Jarda. „Máma se o ni nestarala, tak ji vychovával on s manželkou.“

Pak mi Jarda vypravuje o jejím osudu dál a dál a já cítím, jak mi začíná bušit srdce. Ach, vždyť je to ona, ta malá ťapkající holčička, kterou jsem pravidelně předcházel v Kostelní ulici, zatímco máma na ni řvala.

Žalm 50.

(1991)

Viděl jsem dítě, Bože,

Tvé dítě v nás zoufalé,

nejisté v chůzi, ještě pomalé

a unavené pláčem a před ním vzteklou ženu

co chvíli se otáčející,

řevem pobízející,

nenávistným řevem. Viděl jsem a křičel sám

na sebe: „Vždyť je to příšerné

posílat bezbranné

v nevědomí pod dlaně

zkušené v násilí, pod klející ústa,

pod srdce nevěrné!

Vždyť je to počátek už plný bolu.

A nám nezbývá, než šourat se za slovy,

jež zraňují, nám, jimž je naděje

jen pudem sebezáchovy.

P.S. Ve středu 4. 10. Pepa Klír zemřel. Bylo mu pětaosmdesát let. Přišel domů z hospody, sedl si a zesnul. Po pět posledních let přicházel denně do hostince Na Korej. Ve čtvrtek tam bylo smutno. Na stole, tam, kde Pepa sedával, hořela svíčka. Stálo tam i malé pivo a vedle něj frťan rumu.

Text: Roman Szpuk

Kresba: Roman Szpuk.

Text ke kresbě, vysvětlení: Obrázek nazvaný Lhostejnost aneb židovská madona je situován před vimperský hostinec Na Koreji. Žena v popředí je variací na fotku z jakéhosi polského ghetta za druhé světové války. Chtěl jsem tu fotku znovu dohledat a marně. Žena s dítětem byla později takřka jistě zavražděna během nějakého pogromu nebo umřela hlady nebo skončila i s miminkem v plynové komoře. Ve štamgastech před hospodou nehledejte nikoho konkrétního, to píšu hlavně pro Vimperáky.

MINIATURY Romana Szpuka :

1. Uplakaný čert